Straší nás žalobami

Autor: Jiří Černý (santana.c@seznam.cz), Téma: Týdenní komentáře
Vydáno dne 12. 06. 2006 (4088 přečtení)




Dám to do novin. Dám to k soudu. – Tak si dodávají kuráž prostí lidé, když se cítí ukřivdění, bezbranní a nevědí kudy kam. Nakonec většinou nenapíší ani do novin. Jejich okolí jim to ani nemá za zlé, také proto, že na to dávno zapomnělo.

Cítí-li ohroženu svou pověst lidé známí, roztroubí do všech Česka stran, že zvažují žalobu. Nic je to nestojí. Vlastně naznačují, že, pro ně, učiněná dobračiska, není nic přirozenějšího než vyslechnout od svých hnusných pomlouvačů omluvu, šlechetně jim odpustit a na žalobu zapomenout. Výhrůžkami nikdy nepodaných, leč zvažovaných žalob se proto dají vycpávat když už ne slamníky, pak deníková zpravodajství.
Nejviditelnějším zvažovatelem těchto dní je Jiří Paroubek. Že se v souvislosti s některými novináři už předem připravuje na „každý jejich další článek nebo vystoupení, které budou hrubým útokem na mou osobu,“ není samo o sobě nic špatného. Ale dodatkem „budu zvažovat podání trestního oznámení“ naznačuje, že právě neví kudy kam.
Nejslabším Paroubkovým poradcem je, myslím, Paroubek. Kdyby překonal svou sebestřednost a nebránil pouze sebe, ale i své sociálně demokratické premiérské předchůdce, mohl údajně nepřátelské komentátory kritizovat nejen adresně, ale i statisticky. Počítač by vyčíslil, kolikrát který novinář kritizoval modré a kolikrát oranžové. (Není to absolutní měřítko, ale rozhodně objektivnější než obecná tvrzení.) Jenže Paroubek sází vše pouze na svou pověst stranického záchrance. A v rámci toho i zvažuje.
Václav Klaus míval mnohé z nás za nevzdělance, Miloš Zeman za idioty. Komentátory zkrátka může kdokoli oceňovat jakkoli. Ale ne jako vrabce, proti kterým stačí na vnitropolitické kolbiště postavit strašáka a oni ho budou považovat za soudce v taláru. A kdyby nakrásně k žalobě došlo: jen máloco může tak zvýšit sledovanost dotyčného sdělovacího prostředku. Když Jan Tuna, reportér TV NOVA, charakterizoval Paroubkovy výroky jako „vyhrožování a zastrašování“, jistě věděl, že jsou zároveň reklamou k nezaplacení. I proto jsem zrozpačitěl nad zprávou, že „Jak Tuna tak i Steigerwald potvrdili, že i přes Paroubkovu omluvu zvažují, že na něj podají žalobu na ochranu osobnosti.“ (LN 9.6.) Že by už i komentátoři zvažovali? Ale téhož dne Karel Steigerwald sám v MF DNES jednoznačně napsal: „Soudní spory o různých lžích k ničemu nejsou. Otravují nejen účastníky, nýbrž i veřejnost.“
Paragraf na ochranu osobnosti do zákonů patří a komentátoři by ho měli brát pokaždé tak vážně, jako by šlo o jejich vlastní rodinu. Jenomže žádný zákon ani etický kodex nezařídí, aby byl novinář zodpovědný vůči vlastnímu svědomí a nezávislý na zaměstnavateli, politické straně, rodině, kamarádech, nesplněných osobních ambicích a podkožních sympatiích či antipatiích. Jde to ztuha a nikdy nejsme u konce. Jak ten Sisyfos. A s naším balvanem nám nepomohou žádní premiéři. Ani kdyby nás chválili. Každopádně jim poděkujme za jakékoli potvrzení naší existence. Straší nás, tedy jsme.