Vyhaslé hvězdy zpěv

Autor: Jiří Černý (santana.c@seznam.cz), Téma: Týdenní komentáře
Vydáno dne 02. 07. 2006 (3880 přečtení)




Dnes je u rovu Jima Morrisona na hřbitově Pere-Lachaise ještě více květin než jindy. Neboť zpěvák a textař, který před 35 lety v Paříži zemřel, po sobě zanechal nejen šest vynikajících studiových alb s losangeleskou skupinou Doors, ale i vzrušující příběh talentu, slávy a pádu. Legenda o Jimu Morrisonovi žije i v Česku, často vysoko nad úrovní běžných doorsovských revivalů. Nezapomenutelné jsou pro mě zpěvní stylizace Janka Martinka v retromuzikálu Karla Davida Hvězdy na vrbě a činoherecký výkon Richarda Krajča v ostravské inscenaci Williamsova Skleněného zvěřince.

Čím dál od Morrisonovy smrti, tím přitažlivěji a tajemněji zní jeho hlas v nahrávkách Light My Fire nebo Riders On The Storm – a tím snadněji se zapomíná, co všechno a proč bylo onoho 3.července 1971 vlastně dokonáno.
Během devíti měsíců tehdy rocková hudba ztratila tři ze svých největších novátorů: před Morrisonem už Jimiho Hendrixe, jenž naučil elektrickou kytaru nýt i běsnit, a bluesovou zpěvačku Janis Joplinovou, která křik ztrápené duše povznesla nad tónovou nádheru. Nikomu nebylo ani osmadvacet, všechny zahubily drogy. Tak jako už dříve Briana Jonese, zakladatele skupiny Rolling Stones. A podobně jako desítky následujících rockových hvězd.
Nejosobněji se mě dotkla až smrt Kurta Cobaina. Protože v roce 1994 bylo naší dceři sedmnáct a jeho melodie si občas pozpěvovala s deskami Nirvany. Proti drogám nemám žádný recept dodnes a neměl jsem ho ani tenkrát. Přiznal jsem jí to a jedním dechem dobafnul, že jakmile vezme drogu, zmlátím ji jak cikán kobylu. Nerad, ze zoufalství, ale zmlátím. Samozřejmě jsem znal pedagogické zásady i výrok samotného Jima Morrisona: „Přítel je někdo, kdo ti dává úplnou svobodu být sám sebou.“ Jistěže by nejlepší bylo vysvětlit, že svobodu člověku berou právě drogy. Jenže jsem na to nikdy neměl dost nadhledu ani trpělivosti.
Jedné noci se dcera nevrátila domů. Ráno nepřišla ani do školy. Ale jakmile jsem zjistil, že byla se svým chlapcem na rockovém koncertu a pak na kolejích, uklidnil jsem se. A zůstal jsem tak, i když jsme museli, oba otcové, k ředitelce. „Hlavně že nedrogují,“ marně jsem utišoval druhého předvolaného; chtěl, aby se naši potomkové ihned rozešli. Vážně mě vzal až když nám ředitelka hned na uvítanou oznámila, že v dotyčné třídě jsou problémy s drogami. Naši výhonkové nakonec v klidu odmaturovali a z lásek jim zůstala ta k rockové hudbě. Mně přibyly školní pořady o Morrisonech, Joplinových a drogách.
Pouštím rockové snímky, které natolik předběhly vývoj, že překvapují ještě dnes. (Studenti sem tam zpozorní, někdo i tleskne.) Zdůrazňuji, že rockové hvězdy takhle skládaly, hrály a zpívaly dřív než propadly drogám. (Pozornost opadá.) Jak by jim to asi šlo teď? Hůř než tenkrát? Nebo jako jejich vrstevníkům Bobu Dylanovi, Neilu Youngovi a třeba Eriku Claptonovi, kteří se svých drogových návyků kdysi zbavili a dodnes hrají neunavenou hudbu? Víme jen, že i když Jim Morrison vyhořel rychle, ohně, které zapálil, stále svítí.