Z Kalábrie bez árie

Autor: Jiří Černý (santana.c@seznam.cz), Téma: Týdenní komentáře
Vydáno dne 17. 07. 2006 (4322 přečtení)




Plavání v moři miluji a má operovaná páteř je potřebuje. Proto jsme s ženou jeli na čtrnáct dní do Joppola v Kalábrii. Kvůli větě z katalogu cestovní kanceláře Arco Balena: Hotel Cliffs se nachází 200 m od přírodního skalnatého pobřeží s menší soukromou písčitou pláží.

Jenže jsme místo pláže našli jen balvany.
Nezbývalo než dvakrát denně jezdit na pláž jinam a strávit v autech půldruhé hodiny. Anebo žádat mobilem pražskou kancelář, aby zajistila, zač jsme jí zaplatili. Zuzana Bezděková mi řekla, že pláž prý v říjnu (kdy se tiskl katalog) byla, ale moře ji smetlo. A že další, třetí den našeho pobytu, zařídí nám i jiné Češce a její osmileté Aničce převoz do hotelu, kde pláž je.
V onom jiném hotelu, Le dune blu, o nás nejdřív nikdo nevěděl, potom nabídli místa v chatkách. Mezitím taxíkář vymáhal eura za odvoz. Seděli jsme na kufrech, hodiny se vlekly, nervy i slzy tekly. Z dovolené se stávala vinou Arco Balena dobolená. Pomohla až náhoda v podobě tamní slovenské kuchařky Mariky. Dala nám vodu, útěchu a potom plynnou italštinou domluvila s šéfem hotelu, že nás aspoň odveze zpátky, odkud jsme se ráno odstěhovali.
Další klienti rozličných kanceláří už přijížděli instruováni: pláž není, ale bude do dvou dnů.
Italové byli milí, ostatně vyhráli mistrovství světa. Čekal jsem, že zboří hotel, ale oslavovali nečekaně střídmě, nebyl ani ohňostroj, jaký předtím použili při dětském večeru. Jak jsem okukoval při klukovském fotbálku rychlé a technické dribléry, myslím, že má vítězná squadra azzura své nástupce. A kdoví, jestli z mnoha běžců, kteří se dobrovolně potili na kalábrijských silnicích, jednou nevzejdou noví Bordinové a Baldiniové, maratónští vítězové OH.
V muzice jsem tentokrát nic mimořádného neobjevil. Při hotelových vystoupeních mě zaujal folklorní soubor, ale k jeho černočervenobílým krojům a svižným tancům bych raději poslouchal živou hudbu než počítačovou. Mezi několika interprety populárních songů, součásti všech večeří, nikdo nezpíval špatně, jeden dokonce střídal zpěv a saxofon (a počítač), ale opravdu mě získal až dávným hitem o klukovi z Gluckovy ulice, co měl rád Beatles a Rolling Stones. Kupodivu jsem se nedočkal jediné operní árie, ani v televizi.
Zato mě i v Kalábrii chytla zpráva, že ve dvaašedesáti letech zemřel na druhou embolii novinář Michal Novotný. Opravdový chlap, který i v těžké nemoci natáčel doma takřka do posledního dechu pořady. Z píšícího autora se coby šéfredaktor a posléze ředitel Českého rozhlasu Regina (dnes Region, Středočeský kraj) vypracoval v strhující a novátorskou osobnost. Spolu se svým kamarádem a náměstkem Ivanem Hanouskem přebudoval stanici v živé, dravé i zábavné pražské rádio. Hnal zpravodaje do ulic, záleželo mu na všem, co se v Praze šustlo. Budovu na okraji Invalidovny zvelebil od techniky až po zahradu. Když musel po povodni načas přebývat ne Vinohradech, počítal dny, až se zas vrátí do milovaného Karlína. A co slíbil, to plnil.
Na „naší“ pláži byly předevčírem pořád jen ty balvany.