Denně s královnou Autor: Jiří Černý (santana.c@seznam.cz), Téma: Týdenní komentáře Vydáno dne 15. 08. 2006 (3776 přečtení) O lehké atletice se říká, že je královnou sportů. Pro mě určitě. Zdá se mi nad jiné krásná a spravedlivá. Proto jsem minulý týden nečekal u televizoru hlavně na to, jak dopadnou na mistrovství Evropy v Göteborgu naši, ale na baletní piruety diskařů, kladivářů a koulařů, na luky, v něž se mění prohnutá těla při odhodu oštěpu, na celý seriál o plavání ve vzduchu, jaký se odehrává při každém skoku do výšky, zvláště při skoku o tyči. A nevynechal jsem žádný běh, přestože odborníci tvrdí, že každý běhá jinak špatně. V mých neodbornických očích ale každý jinak krásně a dynamicky. Dokonce i Emil Zátopek. Finští kameramani kdysi rozpitvali zpomalené detaily jeho kroku – a spatřili něco úplně jiného než laičtí diváci, které klamala Emilova ztrápená grimasa. (Jedinou výjimkou, která potvrzuje pravidlo, že co je účelné, je i krásné, stále zůstává chůze. I nejlepší chodec vypadá přirozeně až za cílem, kdy se šťastně a beztrestně rozeběhne.) Ani vítězství věnčené fyzickou krásou však neochrání nikoho před bolestí. Roman Šebrle, nad jehož desetibojařskou postavou by antičtí sochaři vzdychli obdivem, se po doběhnutí závěrečné patnáctistovky složil na zem. Gratulace dlouho přijímal v leže, než mu pomohl na nohy jeho rekordmanský předchůdce Tomáš Dvořák. Po chvíli si ale Šebrle znova musel lehnout na dráhu, podoben těm, které porazil o stovky bodů. Očekávané jásání s vlajkou mi vůbec nechybělo. Pomalé vzájemné loučení prochladlých a unavených soupeřů, kterým sotva zbyla vůle dojít do šaten, patřilo k nejsilnějším obrázkům šampionátu. Jiné malé drama, přesahující to, že kdosi kohosi porazil, se odehrálo mezi výškařkami. Plavovlasá domácí favoritka Kajsa Bergqvistová se celou soutěž zdála k neporažení. Hlediště s ní dýchalo, i když před ní 203 cm přeskočila Belgičanka Tia Hellebautová. Brýlatá slečna, nápadná jen vytáhlou postavou. Stadión roztleskával svou Kajsu – a tleskala i Belgičanka, třebaže jí v tu chvíli šlo o zlatou medaili. Laťka spadla, Hellebautová se tvářila nevěřícně a snad aby s tím nečekaným vítězstvím tak netrčela, rozeběhla se za svou krajankou, která si právě vysprintovala svůj druhý titul, za Kim Gevaertovou. Taky žádnou bohyní typu dlouhonohých černošských krasavic, ale souměrnou, neokázalou závodnicí. Spolu s Hellebautovou se pod belgickou vlajkou trochu rozpačitě držely kolem ramen. K neokázalosti velkých vítězství se hodily i hymny, které při vyhlašování vítězů zpíval před očima diváků smíšený sbor. Naučil se jich jen devět (ostatní se hrály z desek), ale i tak se pořadatelé sympaticky odlišili od tradic operních sólistů. Trochu mi ke královskému televiznímu týdnu chyběla komentátorská osobnost, jakou má fotbal v Jaromíru Bosákovi a hokej v Robertu Zárubovi. To se nedá dohnat ani přizvanými bývalými závodníky. Současným komentátorům bych nevytýkal vyslovenou „botu“, ale přece jen vadilo, když při představování atletů nedoháněli svými slovy obraz a občas (finále mužské čtvrtky) ani čelo závodu. Už je to tak: když vidím, jak letí disk nad tribunami snad až do nebe, rád bych něco z toho úžasu i zaslechnul.