Doping, Grass a čas Autor: Jiří Černý (santana.c@seznam.cz), Téma: Týdenní komentáře Vydáno dne 29. 08. 2006 (3833 přečtení) V okurkové sezóně novinářům jak na zavolanou vyrašily dva nečekané příběhy o pozdním doznání. Dobrovolným hrdinou staršího příběhu je nositel mnoha literárních cen včetně Nobelovy, vynucenými herci mnohem mladšího jsou někdejší českoslovenští olympijští medailisté a světoví mistři. Spisovatel Günter Grass řekl sám na sebe, že jako sedmnáctiletý kluk dobrovolně narukoval ke zbraním SS. Komentátor Českého rozhlasu Jan Pokorný pohotově Grasse nařkl, že dělá reklamu své nové knize. I když Pokorný nezůstal s touto neprokazatelnou i nevyvratitelnou domněnkou sám, právě od rozhlasáka z Jakešových časů bych očekával trochu zdrženlivosti. A protože v naprostém souhlasu s Milanem Uhdem (LN předvčerem) ani já „nepovažuji spisovatele za vtělení morálního božstva kompenzující zkaženost politiků a mravní úpadek celé pospolitosti“ a neznám taková vtělení ani mezi mými nejmilejšími bardy, Grassovo doznání mě pouze znovu utvrdilo v přesvědčení, že výjimečná díla většinou vysoko převyšují mimoumělecké kvality svých tvůrců. Pochopitelně jsem proto uvítal názorovou jiříkovskou shodu nynějšího i předchozího předsedy Českého PEN klubu, Dědečka a Stránského, že Cena Karla Čapka pro Grasse je nevratná. Jiří Stránský mi nevědomky také příběh československého dopingu propojil s Grasssovým svou vzpomínkou „na Františka Pavlíčka, který vždycky říkal, že je komunistickou ideologií trvale poznamenán jako leprou.“ Poté, co Václav Pacina zveřejnil v MF DNES na pokračování (včetně osmistránkové přílohy 17.8.) písemné doklady o tom, jak státní, komunistické a tělovýchovné orgány hnaly naše sportovce k vítězstvím zakázanými prostředky, nejeden z mistrů sportu zareagoval tak, jak je běžné u lidí „trvale poznamenaných“. Příklad za mnohé, čím netypičtější, tím výmluvnější: Dana Zátopková. „Všichni o tom vědí. Ale proč z toho zrovna teď čechráme detektivku? Proč to netahají ven Američané?“ Legendární oštěpařka přitom sama nepožívala dopingu a coby dcera „buržoazního“ podplukovníka Ingra ani přízně vládnoucí strany. Svou závodní i trenérskou kariéru prožila čestně a skromně, dodnes na ni se svými vrstevníky ráda vzpomíná. Pokud se však ohledně dopingu ptá, proč zrovna teď, je poctivé odpovědět: protože po listopadu 1989, třebaže to „všichni“ věděli, vážně to chtěl zveřejnit jen mílař Josef Odložil. A mnozí ho kvůli tomu neměli rádi. Prý byl osobně nesnesitelný. Proč se toho tedy neujali ti snesitelní? Odsoudit někdejší sedmnáctileté nacisty nebo komunisty má hlubší smysl, jen když pochopíme jejich pohnutky. A ty jsou vpodstatě stejné, sportovci prominou, v každé partě, kde nepozorovaně převládne jedno společné myšlení, nikdo o ničem nepochybuje, kde není místo pro kverulanty, potížisty, intelektuály a vůbec individualisty. A je to tím horší, čím víc je parta přesvědčená o svých nejlepších úmyslech. Dramatik František Pavlíček mluvil jen o sobě, ale lepra stádnosti hrozí nám všem. I těm, kteří hledají a odsuzují prohřešky druhých. Mládí Grasse a našich sportovců je zdokumentováno. Snad ta sezóna nebyla úplně okurková.