Čemu Klaus říká úkrok

Autor: Jiří Černý (santana.c@seznam.cz), Téma: Týdenní komentáře
Vydáno dne 29. 08. 2006 (3969 přečtení)




Miroslava Kalouska jsem kdysi v rozhlasu nazval (22.9.1998, ČRo 2) „divným stvořením, které se vnějškově podobá člověku, ale chová se jako politický robot naprogramovaný na získání moci za každou cenu.“ Oč šlo? Lidovci tehdy měli v rámci právě zrozené čtyřkoalice pravicových stran zvolit novým místopředsedou zahraničního výboru Jiřího Vlacha z Unie svobody, ale nakonec hlasovali pro komunistu Miroslava Ransdorfa. Komunisté pak pomohli lidovci Jiřímu Karasovi do čela podvýboru pro styk s krajany. Rozhořčeným koaličním partnerům Kalousek vzkázal, že jedno marginální hlasování prý nemůže narušit čtyřdohodu a že jejich reakce je neadekvátní.

Osm let poté, ve čtvrteční bartolomějské poledne, Kalousek opět nedodržel slovo. Tentokrát už slovo předsedy křesťanské strany, že s komunisty nebude mít nikdy nic společného. Kývnul Paroubkovi na socialisticko-lidoveckou vládu, podepřenou hlasy KSČ. V sobotu večer vysvětloval v ČT, že chtěl zachránit KDU-ČSL před hrozící velkou koalicí ODS/ČSSD a z toho plynoucí změnou volebního zákona. A tak hledal řešení. „Vůbec se nestydím za to, že jsem ho málem našel.“
Zastyděli se jiní, hned na obrazovce. Včetně předsedkyně Konfederace politických vězňů Naděždy Kavalírové. Okamžitě jsem si při ní vzpomněl na jiného politického vězně, Petra Vymyslického z vyhlášené katolické dědiny Dolní Bojanovice. Před deseti dny mi vyprávěl, jak od devatenácti do třiceti let dřel v komunistických kriminálech. Vzpomínal na generály Pernického a Procházku i spisovatele Stránského a Pecku. Mně ale stále nejde z hlavy příběh osmnáctiletého chlapce, kterého estébáci zastřelili ve vinařské búdě i se psem a pan Vymyslický to pak měl oznámit jeho zavřenému otci.
Že novému českému parlamentu místopředsedá Vojtěch Filip, který jindy sedává na přástkách s pohraničníky, co stříleli lidi jak psy, je zlé. Dobré je, že se Vymysličtí mohou spolehnout na svou Kavalírovou. A ještě lepší, že Kalouska smetl hněv prostých, především mimopražských lidovců, které nezmátl ani původní souhlas jejich váhavého předsednictva s Kalouskovým dalším vyjednáním.
Zelení tedy nezůstali ve Sněmovně jedinými „spravedlivými“, jak je ironizoval Pavel Verner (Právo 26.8.) s patřičným vysvětlením: „Momentálně je tržní hodnota jejich šesti hlasů kdesi u nuly a tak si pózu salónního antikomunismu mohou dovolit.“ Ve vzduchoprázdnu zůstal viset i nechápavý údiv studenta politologie Jiřího Koubka nad lidoveckým postojem: „...slíbená až polovina vládních křesel. Taková nabídka se zkrátka neodmítá.“ Do právové mozaiky se hodí i Jiří Franěk: „Vadí mi ti, kdo KSČM účelově démonizují, ať už se jmenují Bursík, Mejstřík, Topolánek, nebo Kalousek. Co předvádějí, je totiž jen divadlo.“
Držet dané předvolební slovo nepovažuji za pózu a tržní hodnota charakteru mě nezajímá. Stále mě ovšem zajímá názor mého prezidenta. Václav Klaus, dávaje vinu za současný stav výsledkům voleb a nikoli politikům, projevil pro Kalouska pochopení a označil jeho čin za „úkrok“. Stydím se říci kam.