Dvojí vděk Modrému

Autor: Jiří Černý (santana.c@seznam.cz), Téma: Týdenní komentáře
Vydáno dne 24. 09. 2006 (3217 přečtení)




Ve své době byl považován za nejlepší evropského hokejového brankáře. Každopádně mezi českými byl stavební inženýr Bohumil Modrý prvním mistrem světa, prvním držitelem medaile ze zimních olympijských her, jednasedmdesátinásobným reprezentantem a v dresu LTC Praha desetinásobným domácím mistrem. Byl zároveň prvním, komu Kanaďané nedali gól. Hned potom mu na olympijském turnaji ve Svatém Mořici nabídli angažmá a dokonce i povolání projektanta.

Pro jednatřicetiletého otce dvou dcer, který měl švýcarskou manželku Eriku a sám dobře mluvil anglicky a německy, by práce v Kanadě znamenala vrchol všech jeho přání. Okamžitě po návratu domů požádal o povolení Václava Kopeckého, komunistického ministra informací a osvěty. Žoviální Kopecký si pěstoval pověst přítele umělců i sportovců a Modrému tu Kanadu slíbil. Prý ale až napřesrok, až hokejisté ještě obhájí titul mistrů světa. Únor 1948 teprve začínal.
Rok nato hokejisté poprvé v dějinách šampionátů porazili Kanadu a titul obhájili. Kopecký je vítal už na Wilsonově nádraží: „Chci vás ujistit, že celý národ, pracující lidé, dělnici, všechna mládež...zahrnou vás vděčnou láskou za váš světový úspěch.“ Modrému by stačilo jen to povolení. Ale právě o tom už Kopecký nechtěl ani slyšet. Modrý zatrpknul, odchytal za LTC ještě ligovou sezónu 1949-1950, s reprezentací však z vlastní vůle skončil. Šampionát 1950 v Londýně se ho už netýkal. A nakonec tam neletěli ani Modrého nedávní spoluhráči. Aby snad neemigrovali jako těsně před tím krasobruslařka Ája Vrzáňová a tenista Jaroslav Drobný, komunističtí fízlové na ně nastražili hospodskou provokační rvačku a většinu z nich 13. a 14.března 1950 zavřeli. Zatímco Modrý byl se svou rodinou na dovolené v Krkonoších, vyšetřovatelé už všelicos z mistrů světa vymlátili. Pro něho si znenadání přišli 24.března, zrovna když klepal koberce. Ať prý klidně jede svým autem, aspoň bude rychle zpátky. Auto už nikdy neviděl. V dvoudenním procesu s protistátní skupinou Modrý a spol. dostal patnáct let, nejvíc ze všech. Odseděl jen pět, ale předtím, než ho nechali projektovat v opavské věznici, zničili mu zdraví v jáchymovském uranovém mlýnu. Po propuštění už neměl sílu hrát. V roce 1960 ještě v Praze stavěl školu v Sázavské ulici, potom už mu pravá ruka bezvládně visela. Krásný chlap, kterému kdysi Barrandov nabízel roli, se nedožil sedmačtyřiceti.
Upřímně a důkladně na něj vzpomínají v Lanškrouně. Bydlel tam jen pár let a nebyl ani jejich rodák. Byl víc. Navrhnul regulační plán města, přístav coby součást předpokládaného kanálu Labe-Dunaj, letiště a železniční přípojku z Rudoltic do Letohradu. I proto má v jejich muzeu stálou expozici a pojmenovali po něm ulici i hokejovou halu. Na víkendovou oslavu jeho nedožitých devadesátin pozval starosta Martin Košťál obě brankářovy dcery, Blanku Modrou i malířku Alenu Weismannovou. Malé město uctilo velkého muže, jehož „vina“ spočívala podle komunistických soudců v „nenávisti k lidově demokratickému zřízení“, podle sportovního historika Miloslava Jenšíka „v jeho inteligenci, vzdělání, příkladných občanských postojích, v jeho pevné morální integritě.“