Motejlí neviditelnost Autor: Jiří Černý (santana.c@seznam.cz), Téma: Týdenní komentáře Vydáno dne 09. 10. 2006 (3826 přečtení) Máloco lidi tak štve jako zbytečný úředník. Natož vysoký státní úředník. Darmošlap, vydržovaný z jejich daní. Nemýlím-li se, většina veřejnosti takhle vidí například senát. Abych vysvětlil, proč s ní nesouhlasím, musel bych vypsat, co podstatného senát dosud prosadil. To si ovšem může každý zjistit přesně, bez mých subjektivních hodnocení. Je ale občanským zvykem ztrácet čas vyhledáváním a čtením zákonů nebo jejich návrhů? V dnešní éře černobílých sloganů, úsporných časově i myšlenkově? Dalším soustem lidově většinového podráždění se může paradoxně stát veřejný ochránce práv Otakar Motejl. Podle komentátora Ondřeje Neffa šest let nebyl moc vidět. Pět tisíc podnětů ročně, zpracovaných Motejlovým úřadem, sice Neff považuje za hodně, ale zdá se mu „málo pravděpodobné, že potkáte člověka v tíživé situaci, který řekne s úlevou – ještě že je tu ombudsman.“ (Neviditelný ochránce, LN, 6.10.) Nerozluštil jsem sice Neffův vztah k senátnímu hlasování, pokud šlo o Jana Rumla („...zalekli se vize Rumla coby neřízené střely?“), ale jeho vidina Motejlova dalšího zvolení je bezotazníková: „A po dvanácti letech to už bude stvrzeno tradicí: ombudsman, toť úředník, kterého máme, abychom ho měli.“ A devadesát zaměstnanců včetně padesáti právníků navrch. Koho by to nenaštvalo? Například mě. Po loňských půtkách policie s organizátory Czechteku jsem Motejla trochu poznal jako úředníka. (Rumla znám dávno, dokonce si tykáme.) Zatelefonoval mi na dovolenou o konzultaci a nedal se odradit ani přiznáním, že jsem nikdy na žádném Czechteku nebyl. Po ránu dojel z Brna do Lužic a vytáhl blok a pero. Co jsem řekl o muzice já jemu, to věru nestálo za bonboniéru, kterou dal ženě při loučení. Co řekl o českých i zahraničních technoparty on mně, bylo věcnější a podrobnější, než jsem četl a slyšel ode všech jiných dohromady. Že si pak ze zprávy, kterou po šestiměsíčním prošetřování vypracoval a označil v ní pochybení policie i organizátorů, každý vybral a zveřejnil jen to, co se mu hodilo do krámu, to není vina ombudsmana. Přečte si ji celou někdo z těch, kdo mi vytýkali, že jsem se tehdy nepřidal k protestům proti „policejnímu státu“? Jsou ale důležitější věci, které může ombudsman chránit, než práva lučních tanečníků a majitelů pozemků. Určitě třeba práva pacientů nebo i jejich příbuzných či pozůstalých nahlížet do zdravotní dokumentace. Pokud vím, byl Motejl první, kdo z tohoto hlediska veřejně kritizoval nedostatky českého práva a předjal tak novelu, kterou schválila Poslanecká sněmovna. Mrzí mě, že Ondřej Neff, kterému například ve sporech o silničních pravidlech argumenty nechyběly, s předstihem a kýčovitě očekávaně kreslí svého neviditelného ombdusmana coby dalšího zbytečného úředníka. Kdyby do jeho dosavadní práce víc nahlédl, třeba by svému „člověku v tíživé situaci“ společně se mnou poradil, ať se na ombudsmana obrátí. Ať už jím bude kdokoli.