Pochyby předvolební Autor: Jiří Černý (santana.c@seznam.cz), Téma: Týdenní komentáře Vydáno dne 16. 10. 2006 (3751 přečtení) Za týden už budeme mít v senátu a na radnicích nové zastupitele, aťsi třeba k volbám nepůjdeme. Někdo to určitě udělá za nás. Bylo to tak i za komunistické totality, jen vzpurných nevoličů bývalo málo, maloučko, obyčejně jen desetiny procenta. Pokud jste totiž nešli k volbám, ani když se astmatický domovní důvěrník dvakrát vybelhal až na půdu vám je připomenout, museli jste počítat, že to prásknou („nahlásí“) k vám do zaměstnání. A že až budete třeba chtít jet do zahraničí a předtím muset zaměstnavatele žádat o doporučení k žádosti o devizový příslib, nedá vám ani tu žádost o žádost, jak tomu říkal Werich. Znovu jsem o tom přemýšlel, když se tady (LN, 6.10.) Petruška Šustrová pustila do nejmenovaných „všelijakých rychlokvašených antikomunistů“, kteří přitom „v úmorných normalizačních letech klidně chodili k volbám nebo na různé podnikové i jiné chůze.“ I když se nepokládám za rychlokvašeného, k volbám jsem chodil. A nejen proto, že to bylo o něco jednodušší. Hlavně jsem tak mohl na lístcích, skryt za plentou, alespoň škrtnout nabízená jména, když už žádná jiná komunisté nepovolili. (Pavel Wonka si zformuloval Provolání nezávislého kandidáta – a z kriminálu ho 26.dubna 1988 vynesli mrtvého. Bylo mu třicet pět.) Ze dvou možností, nevolit vůbec nebo volit proti, dodnes považuji za jasnější druhou. Dokud mne nevyhodili ze tří zaměstnání, chodil jsem i na podnikové schůze. Ani tam člověk nebyl odkázán na to projevit oddanost KSČ, i tam bylo možné být proti. Že jenom v nepodstatných případech? Mně by se bývalo tuze podstatně ulevilo, byť „jenom“ na duši, kdyby se mě před mými vyhazovy někdo na oněch schůzích zastal. Pokud zvedl ruku pro, bylo by samozřejmě lepší, kdyby vůbec nepřišel. Jestli si dnes někdo upřímně zoufá nad stíráním hranice mezi zásadovostí a pragmatičností, či mezi odvahou a zbabělostí, upřímně radím: pusťte si v hlavě film ze života před listopadem 1989. Šustrová - jedna z nejpracovitějších mluvčích Charty 77 a předtím i členka Hnutí revoluční mládeže - má právo zpozornět, když jí někdo předhazuje dávnou levicovou minulost a sám svou nedávnou zapírá. Z takových opožděných antikomunistů se zvedá žaludek i mně. Přesto tvrdím, že jim nemůžeme zavřít ústa a vrazit do ruky koště na zametání jejich prahu. Kdo z nich věcně zpochybní cokoli, nač chartisté a jiní disidenti přísahají, ozdraví dnešní společnost víc než včerejší hrdinové, neschopní z nejrůznějších důvodů pochybovat o sobě. Dějiny nepotřebují záštitu morálních autorit, dějiny potřebují výzkum. Čím víc zasáhli do historie naši přátelé, tím víc máme otázek. Bylo lepší hájit se před husákovským soudem systematicky jako Jiří Dienstbier, nebo jako Petr Uhl vpálit kolaborujícím právníkům do očí, že nejsou žádný soud a o rozsudku se stejně rozhoduje jinde? Měla Jazzová sekce vydávat Hrabala a Nietzscheho, pořádat Jazzové dny a hádat se s úřady o stromky v Krči, nebo přejít do hrdé ilegality jako Magor a Plastici? Každý si tom myslíme něco jiného . Jenom ať už nikdo v Česku nikdy nemá poslední slovo. I proti tomu budu volit.