Blbá nálada 06 = eroze Autor: Jiří Černý (santana.c@seznam.cz), Téma: Týdenní komentáře Vydáno dne 30. 10. 2006 (4137 přečtení) Aby už ve třetí větě slavnostního projevu ke státnímu svátku, pár vteřin po Škroupově krajinomalebném belcantu, připustil možnost „nějakého hlubšího problému naší země“ a v souvislosti s nízkou účastí v senátních volbách i s průběhem předvolební kampaně se spolu s „mnohými“ ptal, jestli jsme přesně tohle před sedmnácti lety očekávali - to je právě u Václava Klause nečekané. A když se návazně otázal, zda „dochází k erozi toho, co bylo původně pro velkou většinu z nás nesporné“, nevěřícně jsem si říkal: tohle je pouze jiné jméno pro „blbou náladu“, o které mluvil Václav Havel během svého prezidentování. Premiér Klaus měl ten termín velmi nerad. Eroze je fakt, tedy cosi prokazatelnějšího než nálada. Odklausovaný Klaus přehavloval Havla a gotické žebroví na chvíli profoukl dnešek. Vybavila se mi Dylanova slova „ale i prezident Spojených států někdy musí stanout nahý“ z písničky It´s Alright, Ma (I´m Only Bleeding). Sebetrpčí upřímnosti si vážím, zvláště u vladařů. Kdyby potom Klaus už jen důstojně udílel řády, mohl bych skončit u dojmu, že není marné, když prezident i dobře vypadá. Až na to, že by nebylo stylové večer, otevřený nahými pravdami, uzavřít v krejčovském salónu. Ani nejprudší antikomunista by necharakterizoval rozdíly mezi dnešním a předlistopadovým uspořádáním ostřeji než v sobotu Klaus. Starou negativní řadu zakončil pojmy „degradování principu občanství, socialismus, komunismus.“ Co si s tím mají ale počít třeba „socani“ (a nemusí to být jen Paroubek), když Klaus i na ně zároveň apeluje, „aby jejich politické soupeření nevedlo k nesmiřitelnému dělení společnosti“? Kde hledat Klausem požadovaný „nejvyšší společný jmenovatel, na kterém bychom se shodnout mohli a měli“? Pokud rozumím Klausovým nápovědím, pak nejvyššími hodnotami, které jsme v listopadu 1989 získali a které nesmíme poztrácet nebo nechat erodovat, jsou svoboda, demokracie a státní suverenita. Čímž se ale nenápadně, už zase v duchu tradičních státnických výzev, dostáváme od holých pravd ke kulatým, daleko od toho, co koho z nás nejvíc pálí. Myslím, že demokracii neohrožuje dlouhé jednání o nové vládě. Demokracie je prostě jednání. Ohrožuje ji každá většina nekontrolovatelná menšinou, kde velká (nastavená) ruka velkou ruku myje. To může být, jak napsal na svých webových stránkách Bohumil Doležal, „mohutná modro-oranžově pruhovaná duchna, která zadusí v téhle zemi jakoukoli opozici: ne snad nějakým terorem, ale jednoduše vlastní vahou“, ale i jakákoli jiná koalice. Víc než to, kdo bude vládnout, mě trápí, že dosud nemáme takový kariérní řád, který by zajistil, aby na ministerstvech pracovali odborníci bez ohledu na výsledky voleb. Českou suverenitu neohrožuje Evropská unie, ale chytrácká liknavost ve vztahu k našemu nejpřirozenějšímu spojenci, Spojeným státům, a zaslepená historická nevraživost k sousedovi největšímu, Německu, především k někdejším obyvatelům Sudet. Ale z toho, že Václav Klaus a průzkumová většina spoluobčanů si myslí něco jiného, blbou náladu nemám. Ani Bob Dylan nedostal po smrti Johna Kennedyho prezidenta, jakého by si přesně přál.