Komu stavět pomníky Autor: Jiří Černý (santana.c@seznam.cz), Téma: Týdenní komentáře Vydáno dne 27. 11. 2006 (4092 přečtení) Sedmý československý prezident, hrdina obou zahraničních odbojů, generál Ludvík Svoboda, stojí už sedmnáct let v nadživotní velikosti ve východoslovenském Svidníku. V nedalekém Dukelském průsmyku velel v říjnu 1944 armádnímu sboru v nejkrutější bitvě, jakou „svobodovci“ zažili na své cestě z Buzuluku do Prahy. Zůstalo jich tam hodně přes patnáct set. Nezhojitelné rány zasáhly i generálovu rodinu v okupované vlasti: v koncentráku zahynul syn Miroslav a tři příbuzní Svobodovy ženy. Kdo jiný mohl být prvním poválečným ministrem národní obrany? Až potud bych také rozuměl současné debatě (MF Dnes, 25.11.), zda postavit Svobodovi pomník i v Kroměříži, kde jeho pobyt připomíná pamětní deska. Dál ne. Aby komunisté mohli v únoru 1948 zničit demokracii a vládnout sami, potřebovali i nestranického Svobodu. „Jdu s lidem,“ řekl Gottwaldovi a napochodoval do Obecního domu na ustavující schůzi Ústředního akčního výboru Národní fronty. Mazaný Kléma mu narežíroval i dramatické zpoždění: „...všichni se budou dívat, kde je armáda, budou nervózní, nejistí. Proto, když se nechají chvíli škvařit v nejistotě, bude tvůj příchod středem všeobecné pozornosti a bude to ten největší trumf." Asi byl. Dva dny nato Gottwald udolal i nemocného prezidenta Beneše. S jakým to jde lidem, Svoboda poznal nejpozději ve chvíli, kdy komunisté zatkli řadu jeho východních spolubojovníků a generála Heliodora Píku oběsili. Svobodu po pár týdnech pustili před Vánocemi 1950 z vazby a nechali ho přežít v parlamentu. Pokud se po něm při svých návštěvách ptali maršál Koněv nebo sám Chruščov, přivezli jim ho ukázat. Já ho prvně viděl zblízka někdy v šedesátých letech; důchodce v holínkách nesl chodbou Vojenského historického ústavu na Žižkově nějaká lejstra. A podruhé už na Hradě jako prezidenta, když se v srpnu 1968 vrátil z Moskvy s Dubčekem, Smrkovským a dalšími, které přemluvil, aby to Brežněvovi podepsali. Hřímal i na nás. Utkvěly mi v paměti hlavně hory válečných mrtvol, které prý už nechce nikdy vidět, dále to, že moskevské protokoly jsou naše vítězství a pokud coby novináři nechceme pomáhat, máme jít od toho. Měl jsem pocit, jakoby mi o pěti okupačních dnech vyprávěl Číňan. "Až pak budou sovětští vojáci odtud odcházet, uvidíte, že lid je zase zasype květy - jako v roce 1945!" Toho se Svoboda nedožil. Už v roce 1973 místo celého prezidentského slibu ze sebe vypravil jen „Slibuji“. Nejdříve chtěl sám abdikovat, ale později ho k tomu nepřiměl ani jeho zeť, ministr zdecimované kultury Milan Klusák. Až změnou článku ústavy, odpapouškovanou v roce 1975 národně frontovním parlamentem ze dne na den, Svobodu odvolali. Prezidentovat i tajemníkovat začal Husák, přestože sedm let předtím se dušoval, že po Novotném už obě funkce nikdy a nikomu. Náš lid, uspaný i s pomocí stříbrovlasého Svobody, to už nevzrušilo. Pokud bývalý starosta Kroměříže Petr Dvořáček (ODS) hlasoval „jednoznačně pro sochu“ a ostravskému primátorovi Petru Kajnarovi (ČSSD) připadá, že „neexistuje žádná opravdová osobnost, která by nebyla nějak kontroverzní“, nevidím důvod, proč nemít sochu Emila Háchy. Ten aspoň nikdy nevydával Mnichov za vítězství.