Duše gramofonové desky Autor: Jiří Černý (santana.c@seznam.cz), Téma: Týdenní komentáře Vydáno dne 04. 12. 2006 (4432 přečtení) Nejmilejší z prozaických miniatur je mně Altenbergův „minutový román“ Gramofonová deska. Stránečka o jednom krámu a desce, kterou tam poslouchávali dva, co se neznali. „Nikdy jsme spolu nepromluvili.“ Hrál jim Pstruh od Franze Schuberta. V prodejnách desek odjakživa zapomínám na čas a okolní svět. Chytla to ode mě i dcera. Kdykoli jsme vyjeli na Západ do obrazáren, manželka nás nechávala mezi pulty s hudbou a už se ani nedivila, když nás za dvě hodiny našla jen o kousek dál. Letos jsme s Káčou ve Frankfurtu, Bonnu ani v Düsseldorfu nenarazili na jediný pořádný krám s deskami. A v těch ostatních neměli nového Toma Waitse ani rockera Stinga v renesančním repertoáru, přestože obě alba už vyšla. Zlé tušení, že jinde to nebude lepší, už mám potvrzené: ani slavná prodejna Virgin na vídeňské Maria-Hilfer Strasse už neexistuje. Vinu za stále menší prodej nahrávek a zavírání prodejen přičítají někteří drahotě, jiní nenasytným přepalovačům a další technickému vývoji. Těm třetím dává i moje zkušenost za pravdu jakoby nejvíc. Kolik jen lidí už mi třeba nabízelo, ať si odvezu zadarmo celé jejich sbírky šelakových, objemných desek, protože nevědí kam je dát, ani kdy je poslouchat, případně na čem. Jenomže já vím, že ani nejlepší sběratel, kterého znám, Gabriel Gössel, nemůže objíždět Česko a pokaždé se jen znovu přesvědčovat, že už stěží objeví desku, kterou ještě neměl a neprohnal svými přístroji tak, aby konečná nahrávka zněla co nejlépe. Dopadnou cédéčka stejně jako staré desky? Odejdou do zapomnění, vytlačena všemi nejnovějšími zázraky o velikosti krabičky zápalek, do kterých se vejdou desetitisíce hodin hudby? Nevím. Technice ani obchodu jsem nikdy moc nerozuměl. Nepohrdám jimi, i přes internet si něco sem tam objednám. Prostě u nás doma všechny možné zvukové nosiče – i když si říkají tak tvrdě a studeně – sbratřuji jako živé tvory. Nikdy nedám pryč Mahlerovy symfonie s Václavem Neumannem a Českou filharmonií, které mi v brněnském krámu na České vyměnila vedoucí Věrka Matějíčková za Michaly Davidy. Všichni jsme tenkrát vydělali! Když mi na třídě Milady Horákové zrušili jeden krám, našel jsem si vedle v průchodu jiný, menší. A v něm kalifornské Grateful Dead a – konečně! – pořádné výběrové CD Bulata Okudžavy. I ve Frankfurtu jsem před obchodním domem tak dlouho štrachal ve škatuli mrznoucích cédéček, až vypluly nahoru operní komplety s Marií Callasovou, Francem Corellim a především Verdiho Don Carlos s mým milovaným basistou Borisem Christovem. (Opera za pět eur.) Zpod estrádních halabala směsek jsem vylovil i CD s Léem Ferrém. Pár dní nato mi přímo andělé betlémští a Dáša Misařová seslali do telefonického rozhovoru v Českém rozhlasu Karla Plíhala: liboval si, jak ve výprodejích dokupuje zahraniční rocková alba, která kdysi vydával Supraphon, a čte si k nim – promiňte novinářskou ješitnost - mé průvodní texty. Čímž mi přihrál nadějnější konec než Altenbergův. „V té době zavřeli také gramofon v hodinářském krámě, protože se už nevyplácel.“