Vzkřísili nám koně

Autor: Jiří Černý (santana.c@seznam.cz), Téma: Týdenní komentáře
Vydáno dne 11. 12. 2006 (3867 přečtení)




Do koní jsem se zamiloval jako šestiletý na statku Mašínových v Nepoměřicích. Do jejich očí, hřívy, frkání, řehtání i pachu. Kvůli nim jsem někdy lehával u čeledínů Slávka a Toníka, jen abych ráno nezaspal a mohl s nimi jet až do Uhlířských Janovic nebo Stříbrné Skalice. Kůň se pro mě stal nejkrásnějším živočichem; někdy i před člověkem.

A pak se najednou vytratil. Říkalo se tomu prudký útlum chovatelských aktivit. Z polí koně vypudil traktor, z armády gazík. Jak z pohádky se dnes čte debata z prvorepublikového parlamentu: „Na 1 koně v armádě počítá se 13,15 Kč denně, ale na vojáka 4,70 Kč denně. Tak to vypadá v kapitalistické armádě,“ horlil poslanec Dvořák.
V Čechách zůstalo koní tak málo, že jsem se zastavoval u každého, kterého jsem náhodou někde u silnice uviděl. Z otevřené dlaně jsem mu nabízel hrst trávy a hledal jsem v jeho očích něhu a lesk, jako mívali koně u Mašínů. Na Hodonínsku jsem hnal bicykl nejhorší cestou kolem Kyjovky, protože hned vedle byly velké stáje a koně všech velikostí, až po vrklavá umolousaná hříbátka.
„Zrušili koně, už dávno jenom závodí. A oč jsme šťastnější?“ - zpívala koncem sedmdesátých let rocková skupina CaK Vocal v textu Ladislava Kantora. Ve stejné době vzýval britské tažné koně Ian Anderson, předák skupiny Jethro Tull, a na Moravě po něm opakoval Robert Křesťan s Poutníky: „Mí tažní koně, pohněte z obou stran tím vozem všech koní, zemí, co zvoní dokořán, teď je vás míň a míň a rychlostní skříň znamená víc než srdce.“
Britské statistiky neznám, ale naše byly drtivé: oproti roku 1935 klesal stav koní do devadesátých let až na šest procent. Ono to ani se závoděním nebylo všude slavné. Josef Vavroušek, devatenáctiletý vítěz Velké pardubické 1956, odešel za koňmi na Českolipsko, ale potom koně zrušili i tam a historicky nejmladší triumfátor pracoval v ČKD.
Ještě před patnácti lety byli i v jižních Čechách koně tak vzácní, že se děti mezi sebou domlouvaly, ve které vesnici nějaký je a společně si ho jely prohlédnout. Pak pomalu začalo koní přibývat. Nejdřív jsem si jich všiml na loukách. Ale začal jsem je potkávat i v lese. A protože ve středočeských lesích bývám sobotu co sobotu, už jsem se na ně opatrně těšil. Prý se to zlomilo k lepšímu asi před deseti lety. Za poslední tři roky ke čtyřiceti tisícům koní v Česku přibylo nových patnáct tisíc. Některé státy z Evropské unie mají před námi velký náskok. Především Němci s více než miliónem koníků. Ale jiné jsou na tom zas podstatně hůř než my. Třeba Slováci.
Pro mou rodinu byl v koních rekordní předvčerejšek. Za Struhařovem jsme jich potkali, ve dvojicích, trojicích i větších skupinách, snad ke dvaceti. Jasně tentokrát převažovali nad horskými koly. Jezdkyně i jezdci se usmívali a první nás zdravili; i zdvořilý mulat. Vedli své koně mezi stromy po měkkém a vyhýbali se otravné kamenité cestě, zrovna jako my. Někteří měli široké texaské klobouky a když nás minuli, popohnali koně do klusu, jak ve westernu.
Já už vím, že právě ve Struhařově jsou na tohle hobby zvláště zařízeni. I tak jsem o moc šťastnější než když koně rušili.