Ahmet zvaný Omelet Autor: Jiří Černý (santana.c@seznam.cz), Téma: Týdenní komentáře Vydáno dne 18. 12. 2006 (3849 přečtení) Poslední, co ve svém třiaosmdesátiletém životě slyšel, byli Rolling Stones. To hlavně kvůli nim šel 29.října na newyorskou oslavu šedesátin exprezidenta Billa Clintona. I jim vydatně pomohl, aby pronikli do Ameriky. Ale dávno předtím se ještě podstatněji zasadil o hudbu Raye Charlese, Arethy Franklinové, Percyho Sledge, skupin CSNY, Led Zeppelin, Yes a spousty dalších. Jmenoval se Ahmet Ertegün, skládal pod pseudonymem Nugetre (obráceně Ertegun) a byl nejvýznamnějším mezi zakladateli a vlastníky gramofonové společnosti Atlantic. Spoluzaložil také fotbalový klub New York Cosmos a přivedl tam mj. Franze Beckenbauera a Carlose Alberta. Dostal čestný doktorát univerzity Berklee, Grammy za celoživotní zásluhy i členství ve Fotbalové dvoraně slávy a v Rokenrolové dvoraně slávy, kde se po něm také jmenuje hlavní místnost. To jen soulová hvězda Otis Redding mu říkal Omelet. Pro svět byl Ahmet Ertegün brýlatý lysý elegán s bradkou, bílou kravatou a manžetovými knoflíčky, symbol Atlantiku, soulového, rhythmandbluesového, jazzového a posléze i popového impéria. Během koncertu Rolling Stones v zákulisí upadl, uhodil se do hlavy, omdlel a minulý čtvrtek v nemocnici zemřel. Už se nedozvím, jestli doopravdy fandil Spartě. Ani mi nepodepíše žlutočerný obal alba Apollo Saturday Night (Atlantic 1963). Tahám je svým dýdžejským životem jako kočka koťata, protože mi ponejprv objevilo soul a jeho hvězdy Rufuse Thomase, The Coasters, The Falcons, Doris Troyovou, Bena E.Kinga a především Otise Reddinga. Ahmet a jeho starší bratr Nesuhi se narodili v Turecku. Záhy je velvyslanecká kariéra jejich otce, právního poradce národního hrdiny Mustafy Kemala Atatürka, zavedla do Curychu, Paříže, Londýna a Washingtonu. Nesuhi seznámil pětiletého Ahmeta s jazzovými deskami, od matky – výborné tanečnice, zpěvačky a instrumentalistky – dostal dokonce nahrávací přístroj. To mu bylo čtrnáct. Hned si nazpíval a nahrál West End Blues; k instrumentálce Cootieho Williamse si napsal text. Po válce se s rodinou nevrátil do Turecka, odmítl i nabídky luxusních míst a pracoval u majitele krámku, který prodával a opravoval rádia. Když v září 1947 spoluzakládal vydavatelství Atlantic, musel si půjčit od rodinného zubaře 10 000 dolarů. Kancelář, obývák, nahrávací studio – všechno dohromady na pár čtverečních metrech. Koncem prosince už měli vydáno 65 písní. Jako první a ve své době jediný uvěřil v talent Raye Charlese; myslím, že na oranžovočernočervené etiketě Atlantik natočil nevidomý génius své nejlepší snímky. Rychle nabitou úspěšnou pověst výhradně černošské firmy se Ertegün nebál narušit. Mezi mnoha bělošskými muzikanty angažoval swingaře Bobbyho Darina a folkpopové duo Sonny and Cher. Poradil trojici Crosby, Stills a Nash, aby přibrali Neila Younga. Koncem 60.let podepsal smlouvy s novými britskými skupinami, jazzrockovými Led Zeppelin i artrockovými Yes. Nebylo to tak samozřejmé, jak se zdá; ještě deset poté Led Zeppelin stále chyběli na doporučeném seznamu BBC! Když v Turecku před sedmdesáti lety uzákonili používání příjmení, u bratří Ahmeta a Nesuhiho zvolili dobře. Ertegün je ten, kdo žije v nadějné budoucnosti.