Lindušky za oceánem Autor: Jiří Černý (santana.c@seznam.cz), Téma: Týdenní komentáře Vydáno dne 24. 12. 2006 (3749 přečtení) Linduška je ptáček a taky strom, druh topolu. Ale ne v naší rodině. „Psaly už Lindušky?“ - ptáváme se o Vánocích. Před třiceti lety jsme z ničeho nic dostali vzkaz z Internacionálu, „stavby s mnoha věžemi,“ že nás čekají příbuzní z Marylandu. Manželka sice věděla, že sestra její podlužácké babičky Helena Netíková žije od šestnácti v Americe a že tam před první světovou válku založila rodinu s jiným vystěhovalcem, Pavlem Linduškou, ale jejich potomky jsme neznali ani z fotografie. Proti nám stála drobounká Lilian a její muž Joe, opravdový bratranec mé tchyně, i podle snědé pleti a hustého obočí. V nejdražším – neřekl nejhorším - hotelu, jaký kdy zažil, mezi sektorovým nábytkem, pobitým plechovými štítky, jsme zaslechli volání společné krve. Joe si na to zapálil dýmku a když se Lilian nedívala, z placatky nabídl bourbon. Lilian mu krátila i počty knedlíků. Při loučení se nikomu nechtělo z Ruzyně domů. Jakoby nás slyšeli jacísi hodnostáři: tak spěchali spojit se s proletáři celého světa, že Linduškovic platné letenky bez omluvy přesunuli na později. Během další pražské návštěvy už Dr. Joseph P.Linduska bydlel v ambasadorské vile. Měli proč si ho vážit. Od třiceti do jednašedesáti let pracoval na ministerstvu zemědělství. Dostal mnoho cen, za válečný výzkum nebezpečného hmyzu, za vyhodnocení účinků pesticidů na volnou zvěř, za přípravu rusko-americké smlouvy o životním prostředí, za ekologické eseje. O Vánocích nám pokaždé psává Lilian. Vynechala jen, když Joe v roce 1993 zemřel. Včerejší dopis z domova důchodců v Chestertownu končí: „Není to jako doma, ale v našem věku je to nejlepší.“ Dvaadevadesátiletá dáma právě chystá zasedání Historické společnosti.