Spřízněni antichartou Autor: Jiří Černý (santana.c@seznam.cz), Téma: Týdenní komentáře Vydáno dne 15. 01. 2007 (3801 přečtení) Měl svého kocoura, knížky, samotu a slušnost. Když Mladá fronta otiskla intimity z deníku, který estébáci ukradli v květnu 1965 beatnickému básníkovi Alanu Ginsbergovi, propadal se studem. Ani tenkrát ale Svatoslav Svoboda neproklel svého nadřízeného, šéfa kulturní rubriky. A když jsme spolu na podzim 1968 poslouchali v Lucerně první prosovětské žurnalistické kolaboranty, Sváťa tiše předešel můj vztek: „Ale tihle nás jednou budou dostávat zpátky do redakcí.“ Mně se tenkrát víc líbilo, jak Jiří Hochman vzkázal premiérovi Černíkovi, aby si rozmyslel, jestli se stane novým Eliášem nebo Krejčím. Černík se Eliášem nestal, Hochman odešel do exilu a Sváťa do Literárního měsíčníku, kde pak čtyři roky (1972 – 76) zastupoval šéfredaktora. Do té nudné revue zkraje psali i někteří z dnešních slovních řezníků, od nichž už brzy očekávám různá jatka. Neboť se blíží jubileum společného prohlášení uměleckých svazů, čili anticharty. Podepsalo ji na devět tisíc lidí, od nýmandů až po Wericha. Denně jsem bázlivě otevíral Rudé právo a mezi signatáři nacházel i desítky přátel. Husák a spol. se ani neštítili nahnat vybrané oběti do Národního divadla a zrežírovat jak podle nacistického kopíráku podívanou z časů heydrichiády, přísahu vůdci Adolfu Hitlerovi. S tvářemi namnoze stejných herců, zpěváků, výtvarníků. Akorát že teď nehajlovali. Tomu nakukali, že zas bude moci publikovat, onomu slibovali roli ve filmu, jiný se bál, že přijde o ateliér, někdo o zahraniční angažmá. Starý literát přemluvil ještě staršího kamaráda malíře, mladý kapelník ještě mladší zpěvačku. Kdo měl děti, chtěl je dostat na vysokou školu. Šéfredaktoři radši obětovali svoje jméno za celou redakci, ředitelé za celou školu, divadlo, vědecký ústav. Někdo se hodil marod nebo nebral telefony. Prostoduchů typu Jiřiny Švorcové, která své zlatokapličkové „pohrdání těmi, kdo v nezkrotné pýše, ješitné nadřazenosti“ atd. dodnes považuje jenom za „dobový folklór“, asi nebylo mnoho. Koho by nenapadlo, že i chartisté mají rádi svou práci a děti, že je nedůstojné, aby vzdělanec odsuzoval text, který nečetl a že tato mediální kampaň srazí národ ještě níž? Jenomže kdy jindy se v komunistické totalitě naskytne příležitost, aby si umělec nebo novinář jediným podpisem zajistil práci? Nakonec všechno dopadlo zhruba tak, jak předpovídal Sváťa Svoboda. I já mohl psát jen díky šéfredaktorům a dalším hudebním publicistům, kteří podepsali antichartu. Kdo si tohle nepřizná, může klidně spát a řezat a řezat. Některé signatáře anticharty možná i stud za jejich selhání částečně přiměl, aby se v roce 1983 vzepřeli komunistickému týdeníku Tribuna a zastali se tzv. nové vlny, aby důsledně bojkotovali novou, stranicky navelenou redakci Melodie a v lednu 1987 přispěli do sborníku k padesátinám Karla Srpa, vězněného předsedy Jazzové sekce. Jen Sváťa Svoboda se balancováním mezi pravdou, polopravdou a lží trápil - a vzal si život - dávno předtím.