Vzpomínky nerozbouráš Autor: Jiří Černý (santana.c@seznam.cz), Téma: Týdenní komentáře Vydáno dne 18. 02. 2007 (3562 přečtení) Nejrychlejší a nejkrásnější – takový je pro mě ze všech kolektivních sportů lední hokej. Vím to už dávno a přesně: v pátek tomu bude šedesát let. Tehdy ovšem 23.února byla neděle, poslední den mistrovství světa na pražském ostrově Štvanice. Den předtím hráli naši se Švédskem rozhodující utkání o mistrovský titul. U rádií fandilo celé Československo a přímo na stadiónu i prezident republiky Edvard Beneš, někdejší záložník fotbalové Slávie. Prohráli jsme a zklamání se nedalo ničím přehlušit. Ani tím, že i stříbrné medaile budou nejcennějšími, jaké kdy hokejisté Československa získali. Švédům zbýval jen nedělní zápas s Rakušany, a těm jsme i my předtím dali třináct gólů. Novinové titulky oznamovaly nové mistry a od jejich refrénu se odlišoval jen lékař švédského mužstva MUDr. Ullmark: “Jsem rád, že jsme vyhráli, ale titul v kapse ještě nemáme. Zápas s Rakouskem nelze brát na lehkou váhu.” Rozhlas to odpolední utkání ani nevysílal. Jenže Rakušané od šesté minuty vedli a čtyři minuty před koncem zvýšili na 2:0. Švédové už jen snížili. Československo večer porazilo USA a stalo se poprvé mistrem světa. Z tehdejších patnácti mistrů budou v pátek vzpomínat už pouze tři: ve Švédsku střední útočník Vladimír Zábrodský (s 29 góly nejlepší střelec šampionátu), v Kalifornii třebíčský rodák obránce Miroslav Sláma (předvčerem mu bylo devadesát) a v Praze jen levý křídelní útočník Stanislav Konopásek, ročník 1923, podle mnohých odborníků nejlepší útočník štvanického mistrovství. Nač vzpomínat mám i já. Nikdo tehdy neřval: Kdo neskáče, není Čech. A nejen proto, že mužstvo koučoval kanadský Slovák Mike Buckna zvaný Matěj a hrál v něm i košický Ladislav Troják. I když jsme fandili jak pominutí, ze štvanických ochozů jsem neslyšel sprosté slovo. Hokejisté pro mě byli něco jako rytíři z pohádek – a zcela jistě pokračovatelé bájného Karla Koželuha, který hrával za Československo hokej, fotbal a ještě byl profesionálním mistrem světa v tenisu. Ze štvanické zlaté party hráli Jaroslav Drobný i Vladimír Zábrodský tenisový Davis Cup, brankář Bohumil Modrý patřil k nejlepším středním útočníkům české házené, Václav Roziňák k nejlepším reprezentantům v pozemním hokeji a Vladimír Bouzek (druhý třebíčský mistr světa) se objevil i v útoku fotbalistů Československa. Jejich zásluhou jsem začal mít radši sport samotný než barvy svého klubu. Když vedle sebe kopali za Vítkovice Bican s Bouzkem, zapomínal jsem na to, že jsem sparťan. Konopásek mně učaroval svou bruslařskou elegancí a celým hráčským typem tak, že je od té doby podvědomě hledám a obdivuji u jeho nástupců, od Vlastimila Bubníka a Jiřího Holíka až po Jaromíra Jágra. Prý se má štvanický stadión bourat. Dějiště toho nejhezčího, co někteří z nás v gottwaldovském mládí poznali, o čem je Jenšíkova knížka První mistři světa i celovečerní film Polibek ze stadiónu. Co naděláš? Za komunistů padlo v prach nedaleko odtud i nejhezčí pražské nádraží. Aspoň že do vzpomínek mi žádný magistrát nemůže kecat.