Komunistické kyvadlo (Mé poslední Poslední slovo) Autor: Jiří Černý (santana.c@seznam.cz), Téma: Týdenní komentáře Vydáno dne 26. 02. 2007 (4123 přečtení) V Národním divadle se hraje Rock´n´roll. Nejen coby Stoppardova hra, ale doslova: představení začíná a končí koncertem skupiny The Plastic People Of The Universe. Na altsaxofon a klarinet v ní hraje a zpívá skladatel Vratislav Brabenec. Před třiceti lety kvůli takové hudbě odseděl v husákovském kriminálu osm měsíců. (Ivan Jirous, duchovní vedoucí Plastiků, osmnáct.) Zmanipulovaným procesem proti tehdejšímu undergroundu si komunisté vykoledovali Chartu 77 a mezinárodní ostudu. V poúnorové historii KSČ to však byla jen jedna z neurvalostí aparátu, který diktoval vše, tedy i hudbu. Mnoho o tom ve své Kronice české synkopy napsal Josef Kotek. Tento hudební vědec, který mj. proslul i pochvalnou recenzí Krylova prvního alba (cenzoři kvůli ní sešrotovali část Melodie), také vymyslel inspirativní teorii generačního kyvadla. Podle ní se populární hudba podstatně měnívá zhruba ve dvacetiletých cyklech. Jak se tak probírám všemožnými soudy, zákazy a příkazy, které kdy KSČ uvalila na českou hudbu, rýsuje se mi také jiný graf, podobně výrazný: komunistické hudební kyvadlo. Jeho cykly jsou zhruba půlgenerační. Začalo to hned po únoru 1948 útokem proti jazzu. V Moskvě zkritizoval Ždanov prohnilou buržoazní hudební kulturu, prvky naturalismu, přeceňování rytmu na úkor melodie – a orchestr Karla Vlacha už nemohl samostatně koncertovat. V roce 1957 už komunistům nevadil jazz, ale rock´n´roll. Písnička Blues pro malého chlapce byla špatná, protože to byl “zakuklený rokenrol” . Mladé lidi, kteří ho tančili, policajti odvlekli rovnou z Mánesu do kriminálu. Zhruba po další dekádě šel sedět nejpopulárnější rocker Pavel Sedláček, protože si v Západním Berlíně “nelegálně” koupil vůz. Hlavně se ale vrchní komunističtí ideologové pokusili načas “omezit” koncerty Pilarové, Gotta a Matušky. Nakonec to odnesl jediný Matuška, rok nesměl do televize ani do rozhlasu. Po skandálu s českým undergroundem v roce 1976 se zdálo, že podobnou chybu už režim neudělá. Ale komunisté jsou lidé zvláštního ražení a prazvláštní antimúzické podezíravosti. Jejich pomyslné hudební kyvadlo ještě ani nedosáhlo svého nejvyššího bodu a Tribuna i Rudé právo už v roce 1983 zaútočily proti “Nové vlně se starým obsahem”, rozuměj proti Pražskému výběru a mladým rockovým kapelám. Takřka přesně deset let po Plasticích komunistická justice pozatýkala a 10.března 1987 postavila před soud i vedení Jazzové sekce, vpodstatě proto, že vydávala knížky o umění. “...byl narušen zájem společnosti na platnost a dodržování zákonů...” Karel Srp dostal 16 měsíců, Vladimír Kouřil deset, ostatní podmíněné tresty. Ruzyňskou věznici ovšem měli za sebou všichni. Dvaašedesátiletý pokladník Jazzové sekce Miloš Drda si odtud odnesl nemoc, které později podlehl. A jak že se takové komunistické kyvadlo uvádí do pohybu? Skladatel Dmitrij Šostakovič si to pamatoval nadosmrti: "Od hrubého člověka nelze očekávat nic dobrého. Přitom je zcela lhostejné, v které oblasti se hrubost objevuje, zda v politice nebo v umění...Strašně mě rozčiluje, že takoví tyrani najdou vždycky přívržence a ctitele. A dokonce upřímné." (Tímto sloupkem končí z rozhodnutí redakce LN můj podíl na Posledních slovech. Za tři roky jsem jich napsal 140, všechna jsou uložena také zde, na mých webových stránkách. Psát do Lidových novin pro mě byla pocta i štěstí. Děkuji také čtenářům za jejich zájem. – Pokusím se v rámci svých časových možností nadále aktualizovat své stránky nějakým čtením. Jiří Černý)