Nezničitelně pravdozpěvná Joan Baezová Autor: Jiří Černý (santana.c@seznam.cz), Téma: Týdenní komentáře Vydáno dne 02. 04. 2007 (4926 přečtení) „Nebýt jejích politických svazků, pravděpodobně by mohla být nejpřednější countryovou zpěvačkou,“ napsal o Joan Baezové její někdejší spolupracovník, přední nashvillský producent a baskytarista Norbert Putnam. Většina amerických posluchačů si ji žánrově zařadila trochu jinak: spatřili v ní královnu folku. A to jí bylo teprve jednadvacet. „Byla tehdy tak nová, jako byl, řekněme, o tucet let později David Bowie.“ (The Rolling Stone). Za svou ji vzali i hippies včetně pořadatelů legendárního festivalu šedesátých let, Woodstocku. Dali jí největší honorář ze všech účinkujících. Zpívala tam v šestém měsíci, syna Gabriela porodila v prosinci 1969. I organizátoři filadelfské části Live Aid, olbřímího dobročinného dvojkoncertu v červenci 1985, zprostředkovaného televizí téměř celému světa (kromě Husákovy federace), si vybrali jako prvního muzikanta, kterého herec Jack Nicholson uvedl, Joan Baezovou. „Tohle je váš Woodstock,“ řekla a zazpívala gospel Amazing Grace. Koho vhodnějšího mohli mít čeští odpůrci komunistické totality na své straně? A přesto někteří zjara 1989 odrazovali Václava Havla od Bratislavské lyry, kam ho Baezová pozvala do publika. Upozorňovali na její domnělé levičáctví. I když mírněji než český zpěvák, kterého kdysi popuzovala vším; i dítětem, které prý okázale tahala po zájezdech. Povltavský slavík pro ni vylovil ze svých znalostí Hitlerův termín židobolševický intelektuál. Osmnáctiletá v Newportu Po mexickém otci má Joan Baezová snědou pleť a příjmení, po skotské matce Joan Bridgeové, rodačce z Edinburku, i tmavou krásu a mimořádný cit pro bližní. (Oba Joanini dědečkové byli zanícení kazatelé.) Albert Baez přišel z Puebla do Ameriky jako dvouletý a postupně se stal matematikem, fyzikem, přírodovědcem a otcem tří dcer. Joan se narodila druhá, 9.ledna 1941 v New Yorku. Pauline je o 15 měsíců starší, písničkářka Mimi Farina byla o čtyři roky mladší. Kvůli otcovým pracím pro UNESCO střídavě žily i v Bagdádu, Bangkoku, Paříži a Ženevě. „Měla jsem vrozený dar,“ pokorně a věcně dovysvětluje Baezová hned úvodní větou název svého druhého, hlubšího životopisu Hlas ke zpívání (A Voice To Sing With, 1987). Něžný, andělsky konejšivý soprán ji nezachránil před vyhazovem z bostonské fakulty výtvarných umění, ale provedl tamními uměleckými kavárnami. Jako osmnáctileté si jí všiml budoucí Dylanův manažer Albert Grossman a pozval ji na dva týdny do chicagského klubu, kde vystupovaly folkové hvězdy Odetta a Bob Gibson. Když se pak mihla, předem neohlášena, v Gibsonově vystoupení v Newportu, druhý den si o ní povídal celý festival. Onoho 11.července 1959 se zrodila hvězda. Rok nato tady měla sólový prostor a vydala první album. Každou ze třinácti lidových písní z Británie, Ameriky i Mexika, většinou balad, už zpívali mnozí, nikdo ale jako ona. Už před Baezovou oživili americkou národní píseň tulák Woody Guthrie, badatel Pete Seeger i další členové skupiny Weavers, černošský bluesman Leadbelly. Co osobnost, to příběh na celovečerní film. Očividně nespoutaně si počínaly i skupiny, které toto dědictví zjednodušily a zpřístupnily mimofolkovému publiku, Kingston Trio a Peter, Paul and Mary. Baezová byla, třeba ve srovnání s herecky připravenou Mary Traversovou, „jenom“ zpěvačka s kytarou, žádná šoumenka. Nevědomky ukázala další možnou písničkářskou cestu, která vede od Joni Mitchellové přes Tracy Chapmanovou až po Suzanne Vegovou. Stará Dixie hnaná melodií Baezová se nesháněla po hitovém repertoáru. První čtyři alba včetně koncertního vyplnila skoro výlučně národními písničkami. Tak vypadal v roce 1964 i její první zpěvník s ilustracemi od neprávem opomíjeného písničkářského kolegy Erica Von Schmidta. Alba jsou prodejně zlatá, Joan Baez Songbook už vyšel více než dvacetkrát. Svým autorským pokusům většinou nevěřila. Talenty jiných obdivovala a vyzdvihla. Dvaadvacetiletého Boba Dylana, jehož albový debut se prodával mizerně, přivedla na festivalové pódium v Monterey. „Pamatuju, jak tvé oči byly modřejší než vajíčka červenky. Říkal jsi, že mé básničky jsou strašné,“ vzpomíná v titulní písni alba Démanty a rez (1975), hudebně i textově její dosud nejpřesvědčivější. Kdo dává přednost faktům a časovému odstupu, tomu sdělila totéž s elegantním sebekritickým nadhledem ve Scorseseho dylanovském dokumentu, nedávno opakovaném v ČT. Dylanovy písničky interpretovala jako kterékoli jiné: zdůraznila jejich silné melodie. Sestavila si z nich celé album Any Day Now (1968), tři roky poté, co se s Dylanem rozešla. Baezová demonstrovala s Martinem Lutherem Kingem proti rasové nesnášenlivosti a válce ve Vietnamu, Dylan rockoval s Bandem. I na vztahu k oněm kanadským vousáčům je vidět bytostný rozdíl mezi někdejší folkovou královnou a jejím korunním princem: zatímco Dylan své skladby s pomocí Bandu přitvrdil, Baezová melodičtějším podáním Noci, kdy hnali starou Dixii (The Night They Drove Old Dixie Down, 1971) vyzpívala pro Band jeho největší autorský ohlas. Politici si ji neochočili Poprvé protestovala jako patnáctiletá školačka - proti cvičnému poplachu – a od té doby co chvíli. Proti televizi ABC, která bojkotovala Peta Seegera. Proti daním na zbrojení. Proti věznění svého bývalého manžela Davida Harrise, který odmítl narukovat. Proti americké válečné pomoci jižnímu Vietnamu a bombardování Hanoje, které o Vánocích 1972 sama zažila. Proti španělskému frankismu, řeckým plukovníkům a nejčastěji proti vlastní vládě. Předsametový tisk nám ovšem utajil, že také brojila proti politickému útlaku ve Vietnamu, v Kambodži, v Sovětském svazu, v Polsku a na podzim 1976 proti věznění českých undergroundových hudebníků. V nedělní předvečer desátého výročí sovětské okupace Československa vyhlásila v hale Wembley minutu ticha. Hlediště se přidalo, londýnský tisk referoval zdráhavě: New Musical Express o jednostranném publiku, Melody Maker o lenoškové revoluci. Bohužel, čas dal za pravdu spíš „naivní“ zpěvačce. Sedm měsíců nato zatkla pražská policie patnáct disidentů v čele s Václavem Havlem. Bratislavským lyrovým koncertem 19.června 1989 Baezová překonala i nejbujnější očekávání: promluvila o Lechu Walesovi, pozdravila přítomného Havla a Chartu 77, k mikrofonu nečekaně pozvala zakázaného písničkáře Ivana Hoffmana. To už zděšený ředitel festivalu vypnul zvuk. Nezapomenutelná noc končila v hotelovém pokoji, kde si s držitelkou čestných doktorátů, mnoha řádů a cen Grammy povídal vedle Havla, Vladimíra Merty, překladatele Zdeňka Urbánka a dalších i budoucí slovenský premiér Ján Čarnogurský. Rok poté zpívala v Praze před prvními svobodnými volbami. Pak v letech 1993, 1997 a loni na Havlových sedmdesátinách. Mladé ponuré akordy „Ponurými akordy ohromné kytary se valí mraky z Nebrasky,“ zpívá Baezová na svém posledním studiovém CD Dark Chords On A Big Guitar (2003) v písničce Rexroth´s Daughter od Grega Browna. Vlastně je to výborná charakteristika hudby, jakou možná od Baezové neočekávají milovníci jejích baladických začátků, ale která zdánlivě zaškatulkovanou zpěvačku nově řadí k nejpronikavějším interpretkám současnosti, dokonce poblíž Patti Smithové. Čeho se na albech Play Me Backwards (1992) a Gone From Danger (1997) místy dotkla, ovládla teď naplno. Vybrala si mnohovrstevnaté texty i dobře s nimi sladěnou hudbu, zejména od mladších amerických písničkářek Caitlin Caryové, Gillian Welchové a Natalie Merchantové. Ovšem srovnáním s jejich autorskými verzemi zvláště vyniká podíl producenta Marka Spectora a Baeziných hudebníků. Nahrávky mají rhythmandbluesový říz a zároveň tíživé jižanské napětí jak z románů Williama Faulknera. Atmosféra snímků Rosemary Moore, Caleb Mayer nebo Elvis Presley Blues by se dala krájet. Konečně Baezovou umocnil zvuk, jaký si dávno zasloužila její suverénní muzikálnost a schopnost hlubokého, nerutinního vcítění do obsahu, který za to stojí. Zvláště v basových partech Byrona Isaacse je každým novým poslechem co objevovat. Ponuré mraky jsou nejlepším albem, jaké Baezová natočila po Démantech a rezu. Jestliže si v závěrečné, spíš tradičně laděné písničce Christmas In Washington přeje slovy Steva Earla návrat Woodyho Guthrieho, Martina Luthera Kinga a dalších idolů jejího mládí, mluví z ní především občanská osobnost, plná starostlivosti o dnešní Ameriku. Neboť mládím muzikantským je obklopena vrchovatě. A pokud věříme genům, má toho hodně před sebou: její otec se dožil čtyřiadevadesáti (tiše zemřel před čtrnácti dny), stejně stará matka byla na dceřiných loňskýcb koncertech. Po pondělním koncertu v pražské Lucerně Joan Baezovou nejdřív čeká červnové a červencové turné po Německu, Británii, Francii a Španělsku. (Hospodářské noviny, 30.3.2007)