Tichotovi černoši
Usměvavému blonďáčkovi jsme mezi evangelickými dorostenci říkali Ticháček. Kdo mohl vědět, že se mu tehdy otec vrátil ze dvouletého vězení jako zlomený člověk? Jiří svými poznámkami na koncertech Spirituál kvintetu vymyslel skrývačky, kterým posluchači říkali Tichotovi černoši. Barvitě vysvětloval, jak si dovezení otroci osvojili biblické příběhy o nesvobodě a právu, které se jednou vrátí; tak barvitě, že byly k nerozpoznání od totality, ve které jsme žili. „Chodím tam jako na mši,“ napsal mu v roce 1984 zakázaný spisovatel Milan Uhde. „Chodím si tam – zní to strašně – i pro posilu, abych (abychom) vydrželi ve svém osudu a nesli jej, jak se na lidi sluší a patří.“
Seděli jsme spolu i v komisi, která posuzovala hudbu The Plastic People Of The Universe. Underground byl od loutnových tabulatur, specializace váženého muzikologa, daleko, přesto se Jiřímu líbil. Takže nás z komise vykopli oba. Znovu jsme měli společně soudcovat hudbu až na plzeňské Portě 1989. Když mě svazáci nechtěli kvůli petici Několik vět, Tichota se ohradil: „Ale tu já podepsal taky.“ Tak nás tam radši nechali.
V husákovských časech se díky Jiřímu vrátila na koncertní pódia kytaristka i autorka Dáša Voňková-Andrtová, která do té doby myla činžáky a zametala chodníky. A ke studiu hudební vědy byl přijat i David, nejmladší z Ebenů. Strana poukazovala na Ebenovic katolické tmářství, Tichota na výtečný Davidův přijímací test.
Pokud někomu dodnes připadá účast Spirituál kvintetu na politickém festivalu v Sokolově jako fatální zpronevěra, měl by poznat Tichotův život blíž. Včetně sebevraždy jeho otce v srpnu 1963. „V Cibulkově seznamu spolupracovníků StB je jeho jméno, ročník 1901 souhlasí,“ vzpomíná Jiří Tichota v Rejchrtově knížce Jiří a Zdenka Tichotovi na Točné (2003). „Asi podepsal nějakou spolupráci, oni na něj tlačili, on už nevěděl co s tím, tak to radši všechno ukončil.“
Tlačili i na Jiřího. Zdenčin otec, exilový novinář Vladimír Tosek, radil, ať klidně estébákům všechno řeknou, že jemu v Římě neuškodí. Ale Jiří mlčel. Spirituál kvintetu se estébáci pomstili zákazem několika výjezdů, Zdence toho nejdůležitějšího: když jí umíral v Londýně otec.
Zaprodán statečnosti
Jen šediny přebarvit načerno; jinak je to stejná hlava, která mě provázela při žurnalistických studiích, na operních bidýlkách, besedě s Montandem a Signoretovou, i při fotbale. Korpus se ovšem přetvaroval; nejstarší ze tří synů kladenských lékařů Denstbierových býval hubeňour.
Strašně jsme se spolu vyblbli. Místo abychom se učili na zkoušku ze světového zeměpisu, anonymně jsme pouštěli do telefonu mistrům pěvcům Bednářovi, Stříškovi a Gleichovi árie světových hvězd. Mě pak docent Hůrský vyhodil, zatímco Dienstbier dostal výbornou. Na univerzitě ani jinou známku nepoznal. Franštinu znal už dřív, hned mi přeložil Mefistovo zastaveníčko z Gounodova Fausta a Markétky. Jen na semináři u reportéra Františka Gela psával zkraje plaše. Ale ve své první knížce, Noc nastala ve tři ráno (1967), se dopracoval k oné přesnosti a obraznosti, jakou slavný Gel vyžadoval ode všech.
První malér, ani nevím jaký, měl s vedením katedry: nevzali ho s námi na zájezd od NDR. Po prázdninách v Srbsku se na nástěnce rozepsal o své příbuzné, spisovatelce a královéhradecké rodačce Jaře Ribnikarové i o tom, že v Jugoslávii by rád byl titoistou; to se ani v roce 1956 ještě nenosilo. Reformním komunistou byl možná už rodem; Jiřího otec o mnohých činech stranického vedení pochyboval právě tak jako o Nejedlého výkladu Bedřicha Smetany a české hudby. Zažil jsem u Dienstbierů jedny podivuhodné Vánoce, které mi kvůli složité rozepři odepřel můj vlastní otec.
Jiří se coby rozhlasový zpravodaj vrátil ze světa ještě zocelenější. Ráno 21.srpna 1968 z balkonu na Vinohradské třídě vyzýval lidi ke klidu až do chvíle, než začali Sověti střílet. To já se už krčil na podlaze.
Nejdřív mu vzali práci. Pak nám všem sdělili, že je ztroskotanec a zaprodanec. Kriminálníka z něj udělali už sami. V oněch třech letech jsem se nejednou styděl za to, že mám spolužáka za katrem a žiju si jakoby nic.
Kdyby kandidoval na prezidenta republiky, znovu bych si přečetl jeho hrdou řeč před soudem v roce 1979. Neboť i já věřím, že kdo byl statečný tenkrát, bude statečný vždycky.

(Hospodářské noviny, 17.4.2007)