Přímo na tělo svému partnerovi Jiřímu Šlitrovi, nejoriginálnějšímu zpěváckému klaunovi po Vlastovi Burianovi - tak napsal libretista jazzové opery Dobře placená procházka Jiří Suchý roli advokáta. V předvčerejší premiéře Formanova nového nastudování ji v Národním divadle zahrál dosud téměř neznámý Petr Píša, umělecký kovář z Třeště, ve volném čase swingový kapelník a zpěvák. Inscenací proletěl s energií kulového blesku i proplul s elegancí Werichova filmového císaře Rudolfa, tančícího s růží okolo luzné Sirael.
Myslím, že se zrodila hvězda.
Původně měl jen pomoci coby partner ve druhém kole konkursu Iloně Csákové, která se ucházela o roli tety z Liverpoolu. Režisér Miloš Forman si Csákovou nevybral, zato vzkázal pro figuranta.
Celý příběh o kováři z Třeště je ovšem mnohem složitější a vlastně dlouhý. Narodil se v pětašedesátém, kdy měla Šlitrova a Suchého opera premiéru v Semaforu. Jako klučina se učil hrát na akordeon a moc ho to nebavilo. Pak jednoho dne žesťůmilovný učitel Jaroslav Novák prohlédl všem žákům zuby a kdo je měl rovné, tomu dal v hudební škole do ruky trubku. I Píšovi. Zásluhou pana učitele Nováka vyrostlo v Třešti několik generací hráčů na žestě a výborný bigband. Potom začala elektrika zatlačovat dechové nástroje a bylo po bigbandu.
Mezitím se Petr Píša vyučil seřizovačem textilních strojů, což ho bavilo obdobně málo jako akordeon. Zvláště když měl jeho děda jako koníčka kovářství a na chalupě kovadlinu. Inspirovaný vnuk se z vlastního rozhodnutí přeškolil na uměleckého kováře.
Protože se mu ale zároveň stýskalo po bigbandu, začal doma v pokoji učit hrát mladé trumpetisty. Z malé kapely udělal větší a posléze hráli opravdu všichni: Tutti se jmenoval Píšův orchestr.
Jelikož Píšovi nikdy nestačí to, co zrovna je, začal v roce 1997 organizovat Tančírny a pro potěchu tančících Zatrestband, s více než dvacetičlenným obsazením, pěticemi trubek, saxofonů i trombonů a repertoárem od Ježka přes Gershwina, Ellingtona, muzikálové hity až po – věřte nebo nevěřte – Leoše Janáčka. Dodnes takových Tančíren odehráli v Třešti a jinde přes šedesát. I s hosty, jako jsou Ilona Csáková, Dan Bárta, Laura a její tygři nebo Karel Černoch. Píšovi dechaři šli vehementně proti proudu, najmě elektrickému. Proti samplovaným doprovodům nasadili staré dobré akustické nástroje, proti uniformní nedbalosti stylové kavárenské a kabaretní obleky, předznamenané buřinkou dirigujícího Píši. Tančírny získaly pověst swingařské nirvany, ale vydělat se na nich nedalo. Pan kapelník si musel svou bláznivou lásku částečně platit z toho, co vydělal jako mistr kovář.
Stávali se výstřední ozdobou karlovarského filmového festivalu, uherskohradišťské letní filmové školy i divadelních představení bratří Formanových. Petru a Matějovi se Píša zalíbil už v roce 1998, kdy v Třešti objevili bývalou cihelnu a začali tam s jeho pomocí organizovat divadelní festivaly . V noci po Nachových plachtách, které Formani hrávali na plovoucí lodi, jsem viděl Zatrestband poprvé: výborná tancovačková kapela s ještě lepším kapelníkem i zpěvákem. Však taky vyhrává soutěž za soutěží.
Zkrátka: úplným nováčkem na konkursu do Dobře placené procházky Píša přece jen nebyl. Dvojčata Formanovic si asi trochu přála, aby ho jejich otec vybral. Miloš Forman ovšem netušil, že elastický lysý mužík umí z celé advokátovy role právě jen pasáž, kterou předvedl u konkursu. „Proč se to nenaučil?“ – obořil se na svého syna, spolurežiséra Petra. Píša se zkroušeně omlouval, že je jenom amatér a ví, jak je zdržuje. „Tak běžte domů, za noc se to naučíte, dvě hodiny se vyspěte a ráno to budete umět,“ nařídil tvůrce Amadea.
Nejdřív Forman nechal sólisty zkoušet téměř bez režie a nabízet svá pojetí, jak kdo uměl. Když Píša cosi zamotal a vysvětloval: „Ale já to myslel...“, Forman kontroval: „No, jestli jste to tak myslel, pane Píša, tak já se před diváky postavím a řeknu jim to.“ Asi po třech týdnech vzal všechno do ruky Forman. Pauzy zlidšťoval výzvou: „Teď si budeme dvacet minut odpouštět.“
Ale jinak si toho moc neodpouštěli. Přestože páteční veřejná generálka dopadla výborně, ještě dvě hodiny před premiérou měli další zkoušku, byť „jen“ zvukovou. Vzpomněl jsem si na estrádního kapelníka, který tvrdil, že zkouškami se profesionálové zbytečně otravují. A taky na stovky cimbálek, dechovek, sborů a všemožných amatérských entuziastů, kteří zkoušejí do roztrhání těla a jsou solí hudebního Česka, i když málokterý může mít tolik talentu a štěstí jako Petr Píša.
(Hospodářské noviny, 24.4.2007)