Václav Klaus možná myslel v legraci i svůj neotřelý nápad s umístěním knihovny namísto zrušených vysočanských továren a primátor Bém tomu pouze z nedovtipnosti odporoval: „Letná byla vybrána předtím. Až poté byla vyhlášena soutěž. Pokud bychom chtěli tu chobotnici, medúzu či blob, jak se to nazývá, jinde, museli bychom vyhlásit novou soutěž.“
Jinak ovšem u nás platí, že když se vztyčují národní monumenty, není čas na srandu.
Pro F.X.Šaldu byl v roce 1912 Obecní dům „konglomerát nechutnosti a absurdností“, Husův pomník od Šalouna „rozmáchlý, na prázdno vyšumělý, beztvarý“ a „skutečným neštěstím, které se nám sesypalo na hlavu, je Suchardův Palacký, také hromádka beztvarosti v širé planině, a ne uzavřený člen výtvarný ve vyšším uzavřeném celku prostorovém.“ Šalda nebyl sám, kdo se s českou secesí moc neskamarádil, ale málokdo jiný to uměl tak napsat.
Můj starší spolužák z filozofické fakulty Ivan Klíma, kamarád, jehož si vážím nejen jako spisovatele, se taky umí rozkošatět: „Nápad vybudovat knihovnu jako prožraným aluminiem obalený nádor je scestný nejen ve vztahu k Praze a jejím obyvatelům, ale i ke knize.“ Prorokuje, že nad Kaplického knihovnou si budou zoufat i naši potomci. Nebudu Klímův hněv zpochybňovat jednomyslným výrokem osmičlenné mezinárodní poroty o vítězství Kaplického. Žádná porota není neomylná a ostatně Klíma je přesvědčen, že „ve výtvarném umění (architekturu nevyjímaje) vládne mafie snobských kritiků a všem a všemu se pochechtávajících uměleckých novátorů.“ Koho má Klíma ve své polemice (LN, 12.3.) na mysli?: „...pan Pollock vylil na plátno pár plechovek barev a ty nechal volně stékat. Právě tím se stal slavným.“
A teprve tohle považuji za Klímův nebezpečný omyl. Předně měřítkem umění nejsou odpracované hodiny: někdo skvělý obraz (román, písničku, operu) těžce vysedí, jiný jakoby vytančí. Štěstí prý sice přeje připraveným, ale někdy sedne i na vola. Měřítkem nemusí být ani umělcova pohnutka: skvosty i kýče, obojí občas vzniká jak z „nejčistších“ pohnutek, tak „jen“ kvůli prachům. A už jen jaksi pro pořádek dodávám, že Pollockovu bleskurychlému „vylévání pár plechovek“ předcházela vysilující – a jeho život ničící – práce. Pokud jde o architekturu, tam o pracnosti návrhů vůbec nemůže být pochyb.
Na první pohled věcnější se zdají námitky některých odborníků. Třeba architektky Yvette Vašourkové: „Okázalá budova, která může stát v Londýně, Dubaji či Šanghaji – budova bez kontextu. To je obraz světové architektury, produkované Star architekty.“ Jenomže nedá se totéž říci o mnohé české gotice, renesanci nebo baroku? Cožpak u nás tehdy nepracovali podobní evropští Star architekti?
Jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá. Jestliže architekt Radek Martišek zkritizoval na Národní knihovně mj. i to, že bude mohutnější, než vypadá na obrázcích a že bude obtížné ji hasit, Kaplický jeho připomínky označil „jako z obecné školy. Z jakého titulu vůbec tato soukromá osoba kritizuje vítězný návrh vybraný mezinárodní porotou?“ Kaplickému zjevně ujely nervy: jistěže jakákoli soukromá osoba, prezident, metař nebo novinář, může kritizovat cokoli. Ani Vlastimil Ježek, ředitel Národní knihovny, která soutěžní návrhy záslužně vystavila v Klementinu, plně nedomyslel svůj výrok: „Jediná instituce, která soutěž uspořádanou podle regulí Světové unie architektů může prověřit, je opět Světová unie architektů.“ Zní to jak z přísahy tajné sekty.
Na žlutou Kaplického chobotnici se budu, dá-li Bůh, denně zblízka dívat. Jako Berlíňané na Potsdamer Platz, Smíchované na Tančící dům nebo Pařížané na skleněnou pyramidu v Louvru. Pozorně a dlouze, jak nás učil na průmyslovce docent Jan Paul, věčný milenec pražské rozmanitosti. Líbí? Nelíbí? Uvidím.