Od Svěráků neočekávám nového Dona Quijota Autor: Jiří Černý (santana.c@seznam.cz), Téma: Kam za Jiřím Černým, Zdroj: Hospodářské noviny, 22.5.2007 Vydáno dne 22. 05. 2007 (4301 přečtení) Hlavní důvody, proč nejít na film Vratné lahve, jsem měl dva. Předně: „má našlápnuto k tomu stát se nejúspěšnějším kasovním trhákem porevoluční doby,“ jak napsal Petr Fischer v úvaze Opona laskavosti, která dál dusí český film (HN, 16.března). A mě jakékoli kasaštyky zpravidla neoslovují. Zadruhé: scénáristu a herce Zdeňka Svěráka znám trochu osobně, každopádně jsme vrstevníci. Po Tmavomodrém světě, kde jsem od něj i jeho syna, režiséra Jana, našel míň než dřív, jsem se bál znova spoluprožívat ubývání talentu. Mám ale taky svou pomůcku zřídkavého návštěvníka: když mi to radí několik kamarádů, jdu. Na Vratné lahve mě nakonec poslal i Jan Kerbr, který coby redaktor Divadelních novin rok co rok vídává přes stovku představení a přesto z něj netáhne unylost. Vratné lahve mě někdy rozesmávaly, někdy dojímaly a napořád bavily. Pro mě jsou zatím – určitě na ně půjdu víckrát - pěkné hlavně jako příběh muže, kterému je smutno bez práce. A jak už tak bývá, nejvíc člověka zaujme to, co je jakoby o něm. Svěrákova přesluhujícího učitele Tkalouna vyšokuje drzý žák – a já si vzpomenu na ostravské učně, kteří po mně v kině Mír házeli slupky od banánů. Tkaloun se nechá zaměstnat jako cyklistický posel – na což myslím pokaždé, když mi takoví vozí balíčky z redakcí a já bych jim málem záviděl, nebýt toho, že už se mi špatně přehazuje noha přes sedlo. Kolik jsem podobných Tkalounů už viděl okolo sebe! Dopravního strážníka, který tak miloval svou křižovatku nad Letenským tunelem, že se na ni chodil dívat i v civilu. Paní magistru z bývalé lékárny od naproti, věchýtkovitou kmotřičku vší vlídnosti a moudrosti. Střelhbitou doručovatelku, vonící alkoholem, štěstím a zdravými koleny, jedinými ze všech letenských pošťáckých, která docupala až k nám do podkroví, což podle předpisů nemusela. Kanadský písničkář Leonard Cohen kdysi řekl, že život být dokonalý nemůže, ale práce ano. Od jiných ale taky vím, že i nedokonalá práce může být stejně tolik co život sám. Jako pro hrdinu stejnojmenné Solženicinovy novely Jeden den Ivana Děnisoviče. Nebo pro spisovatele Otu Pavla, který si v nejtěžším zbytku svého života napsal na stůl: Jen práce tě zachrání. Pokud Petr Fischer myslí vážně, že „o životě se toho člověk v kině často dozví víc z trháků typu Piráti z Karibiku nebo Pán prstenů,“ jsou naše životy navzájem hodně odlišné. Například mu závidím jeho dálkové autobusy, kde prý nejčastěji hrají Postřižiny, Obecnou školu, Kolju apod. Ty, kterými jezdívám já, nám výhradně pouštějí Slunce, seno, jahody, případně Slunce, seno a pár facek. Není mi ani úplně jasné, s kým vlastně Fischer polemizuje. Zkraje cituje oficiální informace o filmu Vratné lahve („Nad filmem se klene střecha humoru, která ho chrání před sentimentalitou“), potom Jiřího Menzela, který v souvislosti se svou prací mluvil o laskavosti („Dnes se to slovo moc nenosí“), posléze neidentifikované recenzenty (rehabilitace „laskavého“ humoru, humanistický film, film bez sentimentu, plný citu atd.), kteří prý jsou „vedeni přesnými marketingovými směrovkami tvůrců.“ Z této směsky Fischer dedukuje, že Svěrák i Menzel „Chtějí svůj vlastní pohled vydávat za obecně sdílený postoj, dokonce za esenci života...“ Jak to ví? Jeden čtenář HN napíše, že „Jiří Menzel je Skácel českého filmu“ - načež Fischer ho chytá za nadšenecké slovo a skrze citace Milana Kundery a Hegela pak přistihuje dnešního Menzela a Svěráka, kterak jeden i druhý „skončí předváděním portrétu sebe sama.“ Ani mně už potom nezbývá než souhlasit s Fischerem, že Menzelova ani Svěrákova lyričnost „nemá nic společného se Skácelovou poezií“. A že nedospělý závěs, jaký hegelovská lyričnost vytvořila před světem, dávno roztrhnul Cervantesův Don Quijote, zatímco u nás...a tak dále. Jenže Svěráka já Skácelem neměřím, natož Cervantesem. „Téměř nesnesitelně odpudivá“ mi tedy není „laskavost“ Vratných lahví, ani kanonáda, jakou je rozstřílel Petr Fischer. Jen mám jinou představu umění, kýče a laskavosti. A připouštím, že i pouzí novináři, píšíce o jednom díle, nechtěně portrétují sami sebe.