Neříkal jsem mu Jestřábe, ale byl se mnou pořád Autor: Jiří Černý (santana.c@seznam.cz), Téma: Týdenní komentáře, Zdroj: Hospodářské noviny, 3.7.2007 Vydáno dne 03. 07. 2007 (4737 přečtení) Kdyby spisovateli Jaroslavu Foglarovi zdraví přálo jako jeho matce, bylo by mu v pátek teprve sto a čekaly by ho ještě dva roky navíc. Konečně bych už se snad osmělil k tomu, co jsem v jeho dvaadevadesátiletém životě nedokázal: podat mu ruku a poděkovat. Při našem prvním a jediném setkání na to nebylo ani pomyšlení: v redakci Vpředu v Krakovské ulici jsem ve dvou mužích, skloněných nad psacími stroji, sice správně rozeznal redaktory Foglara a Bureše, ale zmohl jsem se jen na to, abych položil na stůl hlášení našeho čtenářského klubu Veselí chlapci a rychle vypadl. Později jsem několikrát došel až do Korunní 15, kde Foglar bydlel. Ovšem zazvonit ve třetím patře jsem se neodvážil nikdy. Ani teď bych ze sebe asi nevykoktal, že za všechno, co bylo v mém dospívání dobrého, vděčím Foglarovým knihám. Tak šišatá parafráze Maxima Gorkého by zaváněla gratulantskou nadsázkou a hlavně by se do ní nevešly komiksy o Rychlých šípech. Zkrátka bych musel z mosta do prosta vyklopit, jak jsem kvůli jedinému novináři a spisovateli za války četl Mladého hlasatele a Správného kluka a po válce Junáka a Vpřed. Celý týden jsem se těšil, kam zase Rychlé šípy na poslední stránce pojedou, co vypátrají, jakého znectí zloducha, komu pomůžou a co zase Rychlonožka zvrtá. I plavat, jezdit na kole a bruslit jsem se naučil taky proto, abych mohl zažívat to, co oni ve svých příbězích. Kvůli nim jsem toužil podívat se do Prachovských skal, jestli jsou tak hezké, jak je kreslil Foglarův ilustrátor pan doktor Fischer. Léta jsem doufal, že jednoho dne se dostanu i do Stínadel. Naštěstí mi tenkrát žádný chytrák mou iluzi nebral a nevysvětloval mi, že Stínadla jsou jen vybájeným ohlasem Šetelíkových obrazů Prahy, které měla Foglarova matka tak ráda. Pochopitelně jsem lovil všemožné bobříky, snažil se být čestný jako Mirek Dušín – a divil jsem se, že hezké dívky měly radši typy Černých jezdců, ba někdy i Štětináčů. Spolužáci si prohlíželi časopisy s Lollobrigidou, já nosil v peněžence fotky Drobného, Tita a Foglara. Exilového tenisty, Stalinova odpůrce a zakazovaného spisovatele. Ani zprávy o letech do kosmu mě nepřekvapily tolik, jako když jsem se v hlubokém socialismu dozvěděl, že Foglar má svůj tajný skautský oddíl a že do legendární „Dvojky“ chodí dokonce i někteří moji kamarádi. Když mi Kuba Štulc vyprávěl o jejich letním táboře u Liptovského Hrádku, o tom, jak napodobují Cortésovy výpravy, skoro všechno jsem to vlastně už znal z Foglarových románů nebo z časopiseckých příběhů. Protože jsem se ale nikdy necítil na to, abych patřil k hochům od Bobří řeky, které Jestřáb vedl neuvěřitelných šedesát let, snažil jsem se drobně dušínovat aspoň ve svém okolí. Vysvětloval jsem, napravoval druhé, poučoval, zachraňoval – až jsem si na fakultě vysloužil hanlivou přezdívku Pastor. Jak ale zpívával Rychlonožka, naší lodi vlhko neuškodí. Ne že by to v životě pokaždé bylo tak jednoduché, jako když si děláte čárky, že jste stokrát převedli babičku přes křižovatku. Jen si myslím, že mi všechny ty bobříky a příběhy Rychlých šípů napomohly plout Lužnicí, Vltavou i životem a mít přitom stále cosi, čemu Seneca vznešeně říká duševní klid a pragmatici klika. Klikou Foglarova čtenáře je víra, že pravdomluvnost je radostnější než lhaní, pomáhat je příjemnější než okrádat, čestně prohrát je slavnější než úskočně zvítězit, odpouštět je mužnější než proklínat. Nebo že, jak pravil jeden vodní skaut, pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí. Co mají Foglarovy romány společného s literárním uměním, to nechávám na příslušných odbornících. Nakolik byl nedokonalým pedagogem nebo občanem, nechť trápí zbožňovatele idolů. Foglara coby průvodce mým mládím například nesnižuje jeho korespondence z Itálie: „samé katedrály, kostely, obrazy a já bych radši bez okolku díval se na hezkou holku.“ Obrazárnou bych se raději nechal provést třeba Vladimírem Železným. Jen by si nesměli své úlohy prohodit.