Jedna paní povídala a ministr vyhodil ředitele Autor: Jiří Černý (santana.c@seznam.cz), Téma: Týdenní komentáře, Zdroj: Hospodářské noviny, 21.8.2007 Vydáno dne 22. 08. 2007 (3581 přečtení) Na odvolání ředitele Národního divadla Daniela Dvořáka tehdejším ministrem kultury Martinem Štěpánkem mi nebylo nic - snad kromě toho spěchu – divného, dokud Štěpánek nezačal své kroky zdůvodňovat. Když si přitom vypomohl také nespokojeností některých herců, silně mi to páchlo drbárnou. Cožpak ve své herecké kariéře nikdy nezažil žádné kolegy, kteří kritizovali divadelní ředitele? Přesto jsem Štěpánkovo rozhodnutí až doteď nezpochybňoval, protože provozu Národního divadla nerozumím. Diskusím ovšem není konec. Zvláště ne poté, co Dvořák vyhrál konkurs na další ředitelské místo v Brně. (Třetí významné za sebou; před pražským Národním byl ředitelem Státní opery.) Štěpánkovu nejčerstvější polemiku s novinářkou Janou Machalickou (Proč byl Dvořák odvolán, se ví, LN, 14.8.) už ale mlčením přejít neumím. Namísto nejmenovaných herců tentokrát Štěpánek zneužívá konkrétní diplomatku: …dovolím si citovat poznámku rakouské zplnomocněné a výjimečné velvyslankyně v Praze paní Margot LöfflerKlestil, která na otázku jednoho „zasvěcence“, který si před ní dovolil o ministerském kroku zapochybovat a podotkl, že „do toho nevidí“, odpověděla: „To buďte rád!“ Jako svůj hlavní důvod Dvořákova odvolání uvádí Štěpánek, že audit, „zaměřený především na hospodářství opery ND potvrdil naprosto zřetelně, že se vedení ekonomicky pohybovalo za hranicí únosnosti…“ Výsledky auditu si prý čtenář sice má vyhledat na internetu, nicméně Štěpánek mu je přiblíží. „Na některá představení byly vynakládány enormní prostředky, aniž by byl zaručen finanční návrat nebo umělecká bomba.“ Na která představení? Na Glassovu Krásku a zvíře, kterou se v Národním divadle uvedli bratři Formanovi? Na německo-českou koprodukci, díky níž se zde poprvé v historii Národního divadla odehrál Wagnerův úplný čtyřvečerní Prsten Nibelungův? Na La clemenza di Tito, podle mínění snad všech kritiků úžasnou mozartovskou inscenaci? Nebo na Suchého a Šlitrovu jazzovou Dobře placenou procházku, režijní operní debut Miloše Formana, uskutečněný až novým ředitelem, ale dávno Dvořákem chystaný? Celou Dvořákovu éru Štěpánek shrnuje jednoznačně: „i operně středně vzdělaný laik věděl, že spíše než o špičku se v tomto případě dalo hovořit, slušně řečeno, o podprůměru.“ Ale žádný hudrající herec, s dovolením citovaná velvyslankyně ani operní laik nevydají v prostředí čecháčkovské závisti a rovnostářství za Štěpánkovo obvinění, že Dvořák si z Národního udělal „výdělečnou mašinu“. Prý sám sobě jako scénografovi dával „honoráře mnohonásobně převyšující běžný český standard (honoroval se v eurocenách).“ Kolik to je? Dával si snad třicetkrát víc než jiným scénografům v Národním? „Na mnoha inscenacích se výrobně podílely soukromé dílny MozArt, které byly, byť nikoliv papírově, v egidě pana ředitele Dvořáka. Ten navíc této společnosti během letních prázdnin pronajímal objekty ND včetně operních inscenací nastudovaných pro ND.“ Co to je být nepapírově v egidě? To Štěpánek také vyčetl z auditu? Jak by to dokazoval? A k oněm letním pronájmům: MozArt v nich pokračuje dodnes. Nejsou tedy náhodou i pro Národní divadlo výhodné? Aby nedošlo k mýlce, znovu opakuji: divadelnímu provozu nerozumím. Ostatně jako většina čtenářů. A jen matně si dokážu představit ošidné postavení jakéhokoli divadelního ředitele, který má tu smůlu či štěstí, že je taky režisérem, scénografem, dirigentem nebo dokonce hercem, zpěvákem či tanečníkem. Pokud to divadlo nepatří jemu, ale rovnou Národu, nechť je pan ředitel podrobován auditům a jiným kontrolám. Ale z duše se mi protiví tajnosnubné otázky typu „proč tak nadaný a úspěšný scénograf, jakým, dle mnohých, pan ing. Dvořák je, potřebuje ke své seberealizaci kulturní instituci s nadprůměrnou roční dotací.“ Štěpánek pokračuje: „Odpověď znám, stejně jako ji znají ti, kteří ji znát chtějí. Snad se o ni s novinářkou Machalickou někdy podělí. Já nikoli.“ Aneb jak dojít od prostinkých drbů až k takhle složité póze. Neptám se, k čemu tak nadaný herec, jakým, podle mne, Martin Štěpánek je, potřeboval být ministrem kultury. Následky se ale zdají být, bohužel, dlouhodobé. (Tento text, který jsem napsal v obvyklém dojednaném rozsahu, musela redakce HN před uzávěrkou asi o třetinu zkrátit a upravit, aby bylo místo i pro neplánovaný aktuální komentář. – Tolik na vysvětlenou čtenářům HN i těchto stránek.)