Petr Žantovský, radní pro všechny příležitosti Autor: Jiří Černý (santana.c@seznam.cz), Téma: Týdenní komentáře, Zdroj: Hospodářské noviny, 28.8.2007 Vydáno dne 28. 08. 2007 (3897 přečtení) Masarykovo demokratické hnutí navrhlo Petra Žantovského do Rady právě vzniklého Ústavu pro studium totalitních režimů. Absurdnějším a horším tipem už není ani komunistická exposlankyně Jitka Gruntová, kterou navrhl Český svaz bojovníků za svobodu. Průzračnost své osobnosti bezděčně vystihla už 26.5.2006 v Haló novinách článkem Jen místo pro další vyvolené a semeniště další nenávisti. V ústavu, který tehdy označila za „zbytečný a nesmyslný“, teď chce spolurozhodovat. Jestli přitom sama sebe považuje za „další vyvolenou“, za „semeniště další nenávisti“ nebo za obojí dohromady, je možná pikantní, ale nedůležité. Petr Žantovský, novinář, vydavatel a vedoucí katedry mediálních studií na Vysoké škole J.A.Komenského, napsal před třemi týdny pro Česká media vcelku rozumnou úvahu na téma justičních zločinů Proč a jak soudit starce. Což je sice slabé, ale pro mě snad jediné vysvětlení, proč ho Masarykovo demokratické hnutí navrhlo do nové Rady. Těžko totiž najít v Česku publicistu tak úhořovitého, funkcíchtivého a demagogického, navíc notoricky spjatého s jedinou politickou stranou (ODS). Když mu v ČT šéf zpravodajství Zdeněk Šámal nabídl moderování relace Před půlnocí (ČT 24), dramaturg Bob Fliedr a komentátor Marek Wollner kvůli tomu rezignovali na své funkce. „Nedostanete se ale vzhledem ke své politické příslušnosti do střetu zájmů?“ zeptal se ho 5.12.2005 Jan Potůček. „Mojí podmínkou bylo, že si tam nebudu zvát žádné politiky,“ ujišťoval Žantovský. „Nechci s nimi mluvit. Dost pečlivě si hlídám, že jsem se přestěhoval z regulační polohy, od Rady pro rozhlasové a televizní vysílání, z odborovo-cechovní polohy v Syndikátu novinářů a konzultační polohy v Poslanecké sněmovně za Václava Klause do polohy vysokoškolského pedagoga. To je nejvyšší forma nezávislosti, které jsem mohl docílit, a chtěl bych si ji udržet.“ Neudržel. Zrovna před čtrnácti dny si Před půlnocí povídal s ministrem kultury Václavem Jehličkou jako když másla ukrajuje. (Ke slyšení i vidění na www.ct24.cz) Žantovský v sobě nezapřel závislého, úslužného autora, případně spoluautora, knižních rozhovorů Tak pravil (Václav Klaus, Vladimír Železný, Miloš Zeman) i nejnovějšího Mirek Topolánek osobně. Nedivil bych se, kdyby Žantovský obhajoval výběr svého hosta tím, že ministr není politik. Podobně jednou tvrdil, byv označen za Klausova poradce, že je zaměstnancem Sněmovny a kdo prý v tom nevidí rozdíl, ať se dá prohlédnout. Když psal o Pecháčcích, následně se vymlouval, že tím nemyslel Pavla Pecháčka ze Svobodné Evropy. Až jednou někdo sestaví Čítanku novinářského oportunismu, z éry komunistické totality bude mít od Petra Žantovského hned dva majstrštyky. V březnu 1985, kdy měsíčník Melodie, vedený fízly dosazenými z ÚV KSČ, už přes rok skomíral a téměř všichni kmenoví autoři ho bojkotovali, vytknul Žantovský v Otevřeném dopisu jednomu českému publicistovi (Janu Rejžkovi, ale vlastně nám mnohým), že je „jako malé děcko, které ztrácí hračku a ono teď zanevírá na celý svět.“ (Plné znění viz www.nacerno.cz.) To bylo Žantovskému dvaadvacet. O čtyři roky později, 14.června 1989, už v Práci vyzdvihl bratislavský koncert Joan Baezové, během něhož přivítala chartisty a Václava Havla. Jenže den poté napsal pravý opak. Diskutovalo se o tom už mnohokrát. Žantovský se i v mužném věku pokaždé hájí stejně nemužně: druhý článek do Práce prý za něj napsali bez jeho souhlasu a pokud jde o Melodii, do té psal stejně jako Rejžek a Černý, i když jindy. Tak co mu má kdo vyčítat? V zákoně č.181/2007, jímž 1.srpna vznikl Ústav pro studium totalitních režimů stojí: „Členství v Radě je neslučitelné s členstvím v politické straně nebo v politickém hnutí.“ O charakteru radního a jeho citlivosti vůči totalitě tam, přirozeně, není nic, ty se nedají přesně vymezit. Přesto je slušná společnost rozeznává a u svých zastupitelů předpokládá. Senát má do konce října zvolit sedm radních. Dva mu ještě navrhnou občanská sdružení, dva Poslanecká sněmovna a jednoho prezident. Odstrašující příklady už mají před sebou.