Pražský magistrát a kumšt jako houska v regále Autor: Jiří Černý (santana.c@seznam.cz), Téma: Týdenní komentáře, Zdroj: Hospodářské noviny, 4.9.2007 Vydáno dne 04. 09. 2007 (3067 přečtení) I když mě obrazy Jindřicha Štyrského okouzlily, z Domu U Kamenného zvonu jsem nedávno nevycházel na Staroměstské náměstí úplně šťastný. Skoro jsem se cítil provinile. Protože objevnou Štyrského výstavu vymyslel umělecký historik Karel Srp ml. Před vernisáží však byl z místa ředitele Galerie hlavního města Prahy odvolán – a já proti tomu tehdy v květnu ani nepípnul. Samozřejmě jsem věděl o Srpově lvím podílu i na předchozích výstavách (malířka Toyen, současná německá fotografie, Josef Šíma aj.). Viděl je každý, kdo má rád moderní umění. Doufal jsem ale, že když se za Srpa v otevřeném dopisu primátoru Bémovi postavili 29.května předseda Rady galerií, ředitel Ústavu dějin umění AV, ředitel Ústavu pro dějiny umění FFUK, vedoucí Semináře dějin umění FFMU i rektor Vysoké školy uměleckoprůmyslové v Praze, na magistrátu si promnou oči a vymyslí, jak bez průtahů a dalších trapností vrátit Srpa tam, kde za dva roky odvedl výbornou práci. A kde také jednou zřejmě pochybil. Nešlo o zpronevěru ani korupci, jen o jednu technickou chybu. „Přes můj písemný nesouhlas podepsal nevypověditelnou smlouvu do roku 2010, kde pronajal sochy za směšné částky soukromé reklamní firmě,“ zdůvodnil - jakoby jednou provždy - Srpovo odvolání Milan Richter. Takto radní hlavního města Prahy pro oblast kultury, památkové péče a cestovního ruchu. Rázná radní Richter vystupuje i v jiných případech. 30.srpna to mohli vidět diváci, kteří sledovali zpravodajskou redakci České televize Události, komentáře. Ta přinesla reportáž o stížnosti spolumajitele Divadla Ta Fantastika Petra Kratochvíla na způsob, jakým pražský magistrát uděluje divadlům granty. Kratochvíl, který to žene až k Evropskému soudu, se v televizní debatě chvílemi kupodivu zdál být na jedné lodi s Richterem. Působilo to dojmem, skoro jako by si magistrát tu žalobu proti sobě objednal, aby se konečně zbavil celého grantového způsobu. Včetně nepříjemných odborníků a jejich „subjektivních“ návrhů. Vážně si radní Richter myslí, že umění je možno objektivně měřit, nejlíp rovnou na desetinná místa? Vlastně ano. Měrnou jednotkou podle něj mají býtt prodaná sedadla. Jen podle nich by Praha měla udělovat granty divadlům, a to všem. „Přece děláme umění pro lidi, ne umění pro umění, a občané a lidé nejsou hloupí, oni přece vědí, na co mají jít... A proto ta dotace na prodanou vstupenku. Nedělejme z lidí hlupáky.“ V tu chvíli by dvaatřicetiletému Richterovi zatleskal i nebožtík Chruščov, který ještě začátkem šedesátých let bojoval břízkami proti abstraktním výtvarníkům a lidovou písní proti kakofonii, dodekafonii a jiným zvukům, jimž on a sovětský lid nerozuměli. Už není pochyb, že Milan Richter vypustil z láhve džina závisti. „Proč mám přispívat na tzv. umění? Herci určitě nehladoví a narozdíl ode mne nemusí ze svých odvodů státu mně dávat ani korunu,“ zaznívají otázky na internetových diskusích. Další otázka zní: „Když budu vyrábět zboží, o které bude jen malý zájem, dáte mi taky z rozpočtu?“ Radní Richter nelení a přikyvuje: „Do jisté míry máte podle mne pravdu. Ale tento váš názor jistě vzbudí zděšení u některých odborníků na kulturu. Z mého pohledu je např. provozování divadla stejným podnikáním jako prodávat rohlíky. Pekař ale bohužel od státu či města nedostane ani korunu.“ Podobné názory dlouhodobě zastává i Václav Klaus. Aktuálně to předvedl v rozhovoru pro sobotní přílohu Lidových novin. „Řešením by bylo nesubvencovat nic; něco přežije, něco ne. Jestli pak může přežít tolik divadel, nevím... Anebo si můžeme říct, že jde o veřejný zájem, tak je budeme všechny dotovat, ale pravidla musí být jasná.“ Shovívavě však připouští: „Na druhé straně nebuďme absolutními fundamentalisty, nějaká forma státní podpory být může. Byl bych ale pro podporu skromnou...“ V tuto chvíli je jisté jedno: magistrát udělování grantů zastavil. A to až do doby, než Kratochvíl dovede svou při do (jakéhokoli) konce. Mezitím však už některá divadla mohou být po smrti. Na tom ovšem radnice ani pekaři zajisté tratit nebudou.