Pavarotti by vedl i hitparádu radosti Autor: Jiří Černý (santana.c@seznam.cz), Téma: Týdenní komentáře, Zdroj: Hospodářské noviny, 11.9.2007 Vydáno dne 11. 09. 2007 (3753 přečtení) Abych před šestnácti lety nějak zdůvodnil, proč popsat o Lucianu Pavarottim celou stránku Rock & Popu, zaštítil jsem se neoddiskutovatelným prodejem tenoristových alb. Tři trůnila v britském žebříčku pětadvaceti nejprodávanějších CD; Essential Pavarotti II dokonce hned za vedoucí Metallikou, tehdejším božstvem nejtvrdšího rocku. Výmluva to byla průhledná. Samozřejmě mi nešlo o hitparády, ale o radost z Pavarottiho a ze zpívání vůbec. Ještě jsem totiž tehdy měl v paměti televizní přenos ze 7.července 1990, kdy si v Carracallových lázních v Římě spolu prvně zazpívali tři nejznámější tenoři konce století, Pavarotti, Carreras a Domingo. Zopakovali to za čtyři roky v Los Angeles a pak znova. Všem se zvýšily prodeje desek. A nejen jim. Jejich úspěchu využili jako odrazového můstku k popularitě také jiní. S árií mládnout smíš – tvrdil na svém albu i Jožka Černý. Autoři z české popové ligy Borovec, Krečmar a Vrba zrýmovali pro Černého cokoli, i Beethovenovu a Schillerovu Ódu na radost. A omládlý podlužácký zpěvák dílo zkázy dokonal. Hůř, doufejme, snad už nelze. O tom, jestli stadiónové produkce tří tenorů neotevřely brány kýči, se píše už dávno. Není tedy divu, že i ve chvíli, kdy Pavarotti zemřel. Jenomže kýč coby náhražka umění je v hudbě odedávna. Kýč nespočívá v přenesení árií do Hyde Parku, ale v jejich pojetí. Kýčovitě se dá zpívat celá role, kýčovitě lze i dirigovat a režírovat. Kýč předstírá hloubku, závažnost; veze se přitom ve zlatém kočáře osvědčené hudební formy, kterou vycpe mizerným obsahem. Každý, kdo viděl a slyšel tři tenory pohromadě, měl svůj dojem z jejich společného závěrečného přednesu O sole mio. Osobně bych to nikdy neoznačil za umělecký vrchol koncertu, už proto, že neumím měřit lidovkovou písničku Verdim nebo Puccinim. V tom koncertním přídavku se hvězdní sólisté předváděli jako kluci. Nešlo o nic jiného než si zařádit a mít radost ze sebe sama i z těch druhých. Je to jako když si kdysi ve Smetanově divadle zpívali sólisté v noci jen tak, kdo co dokáže. A Karel Berman, jinak prototyp intelektuála, skladatel, pianista, režisér a překladatel, zářil štěstím, že tenorovou árii Jeníka Jak možná věřit dozpíval skoro do konce. Je to i jako když po Horňáckých slavnostech ve Velké nad Veličkou si lidé zpívají na Strážné hůrce. Kdo zařve první nebo nejsilněji, toho písničku začnou hudci improvizovat. Básnická obraznost staletých textů jde při takovém kohoutím souboji stranou a zůstává jen čirá radost ze spontánního muzicírování a z chlapského zvuku – ale to zas není tak málo! Těžce nemocný Pavarotti už asi nemohl v televizi sledovat událost, která by ho, věřím, potěšila. Ve finále soutěže Británie hledá talenty zvítězil nade všemi rockovými odvazáři plachý bledý muž s rozestouplými zuby, šestatřicetiletý prodavač mobilů v obchodním domě, Paul Potts. Zazpíval Pavarottiho nejslavnější číslo, Nessun dorma z Pucciniho opery Turandot. Asi nejznámější „vážnou“ melodii dneška, alespoň mezi fotbalovými fanoušky. V závěrečných výškách svítil prodavač tak, že porota na okamžik strnula. Od té doby stihli Paulu Pottsovi vydat album a spravit zuby. Co s ním bude dál, těžko říct. Ale už tohle mi stačilo ke štěstí. Proto si Pottse občas pouštím, Nessun dorma zpívá na internetu několikrát, pokaždé výborně. Ve chvíli, kdy začínal sobotní televizní přenos Pavarottiho pohřbu, náhle a tiše zemřel v Praze zpěvák, bez něhož bych možná nikdy nezačal psát o hudbě. Když přijel v roce 1946 poprvé do Opery 5.května, šla prý o něm pověst, že si zpíval jen jako pasáček. Já už poznal trnavského rodáka Josefa Heribana jako barytona italského střihu, představitele Rigoletta, Valentina, Oněgina, Lazebníka sevillského i Jaga. Taky jako excelentního humoristu; nikdo nepředváděl nekonečná souvětí komunistického ministra kultury Zdeňka Nejedlého, související se vším a s ničím, tak přesně jako Heriban. Co měl společného s Pavarottim? Radost z toho, když to člověku zpívá. Pamatuji, jak už nemohl v divadelním klubu vydržet, když se jeden tenor trápil s árií E lucevan le stelle a vystupňoval ji za něj. Kýč je něco úplně jiného.