Na známkách a na zdech bych prezidenta oželel Autor: Jiří Černý (santana.c@seznam.cz), Téma: Týdenní komentáře, Zdroj: Hospodářské noviny, 25.9.2007 Vydáno dne 25. 09. 2007 (3507 přečtení) Za protektorátních večerů mi maminka spiklenecky zpívávala „v sídle slavných českých král dlí tatíček Masaryk“ a když mě hned po válce vzala do Národního na Libuši, zvědavější než na Libuši (Marie Podvalová) a Chrudoše (Vilém Zítek) jsem byl na prezidenta Beneše. Dětství se člověk hned tak nezbaví. I když si pak dopuštěním osudu s prezidenty tyká. (V prvotním Občanském fóru si totiž tykal každý s každým.) A třebaže mi historikové Antonín Klimek a Tomáš Pasák – ti především – věcně rozložili mýty o Tatíčkovi, Budovateli i sídle králů na pravdy, polopravdy a bludy, prezident pro mě byl pořád pan prezident. Až teprve při Václavu Klausovi jsem postupně zjistil, že prezident nejen nemusí být hrdinou podle mých celoživotních ideálů, ale že může někdy jít i proti nim. Už za Klausova premiérování jsem jakž takž přivykl jeho samolibosti. Když po finále mistrovství světa 1996 ve Vídni, kde Česko porazilo Kanadu 4:2, přišel za hokejisty do šatny, oni ho postříkali šampaňským za vyzpěvování „Vašku, ty si klasa chlap, ty umíš nejlíp počítat, ty máš všechno v malíku, si nejlepší z Vašíků“ a Klaus se rozpaky čepýřil, ani jsem mu to nevyčítal. Jak mohl tušit, že jde o hit skupiny Kabát, kterým reprezentanti oslavují svého oblíbeného maséra, Václava Šaška z Litvínova? Méně půvabu mělo Klausovo subretní schvalování „jeho“ poštovní známky: vyšla až rekordních pět měsíců po zvolení prezidentem. (Beneš známku nechtěl vůbec, ale prosadil jen, aby byla civilnější než Masarykova.) A na hraně trapnosti balancoval Klausův nedávný údiv, cože to prý předchozí prezidenti dělali, že se do tolika krásných českých měst nikdy nepodívali. Vážné je pro mě Klausovo brždění Evropské unie a naprosté odmítání ekologických hnutí. Klaus nevěří „v ostentativní akce sdružení jako je Člověk v tísni“. Já naopak Petře Procházkové, Šimonu Pánkovi, Janu Urbanovi a jejich práci v Člověku v tísni věřím. Mám podezření, že kde Klaus vidí ostentativnost, já vidím nasazení vlastního života pro své bližní, byť na jiném konci světa. Opravdu trpké ale je mít prezidenta, který zlehčuje protikomunistický odpor (včetně chartistického) a coby rozkladnou sílu vyzdvihuje zahrádkářsko-televizní pasivity. Netoužím po jakémkoli antiklausovi, nýbrž po chlapovi, který se při pražské návštěvě Dalajlámy netřese strachy, co tomu řekne Čína, při protigorbačovovském puči nečeká až kdo to v Moskvě vyhraje a nebojí se postavit ani proti české většině, jestliže sám věří, že americké radary budou bránit demokratický svět. Nesmiřuji se s tím, že statečného a důsledně humanistického prezidenta, jakým mohl být filozof Jan Sokol, už naše největší strany nehledají. Žasnu nad pokryteckým žalováním na dávnou komunistickou minulost Jiřího Dienstbiera, Petra Pitharta nebo Pavla Rychetského, jako kdyby v KSČ nebývali i Jaroslav Seifert nebo Ludvík Vaculík. Od dob sovětských karikaturistů Kukryniksy jsem nepoznal primitivnějšího útočníka než Miroslava Macka, který Klausovy protikandidáty charakterizuje „převislými pupky, trojitými bradami, rozkajdaným oblečením, jakousi umaštěností, špatným oholením, mizernou výslovností plytkých úvah a buranstvím všeho druhu“. Ale pokud českým velkostranickým vyjednavačům, doufejme, opravdu stačí výkonný a korektní úředník, schopný společné domluvy doma a slušné reprezentace v zahraničí, ať mu nedávají svatozář. Raději bych měl takovým prezidentem Karla Schwarzenberga nebo Václava Pačese, oni Klause. Budiž. Ale přestaňme už konečně být jedním z posledních států, co si dávají na běžné, výplatní (nikoli příležitostné) známky žijící prezidenty. Nenechme je panovnicky shlížet na školáky od šesti let, kteří jsou tak podvědomě vedeni ke zbožňování státního úředníka, byť prvního. Ani ve Spojených státech, a ty jsou na rozdíl od Česka založeny na prezidentském systému, nevisí Bushova fotografie na každé škole, ale důsledně jen ve vládních úřadech. A v zájmu naší zárodečné demokracie: ještě aspoň dvacet let žádnou přímou volbu. Pokud nechceme za prezidenta spásonosného osla dle Voskovcova & Werichova poučení: „Lidé věří oslovi, jen když je ten osel hlučně osloví.“