Svatováclavská orlice nebyla jen pro zrádce Autor: Jiří Černý (santana.c@seznam.cz), Téma: Týdenní komentáře, Zdroj: Hospodářské noviny, 2.10..2007 Vydáno dne 02. 10. 2007 (4998 přečtení) V tempu, jakým Česká televize většinou žene pořad Události, komentáře, těžko od pozvaných odborníků čekat něco světoborného. Svatováclavské povídání redaktorky Daniely Drtinové (27.září) s Tomášem Halíkem a historikem Janem Borisem Uhlířem bylo šťastně výjimečné. Zvláště úderně působil citát Adolfa Hitlera uvedený Uhlířem: „Háchu musíme prezentovat jako jednoho z největších mužů světa, pokud Čechům zanechá závěť, která bude znamenat jejich konec. Jeho jméno musí být vyslovováno jedním dechem se jménem krále Václava, aby se na něho mohl odvolávat každý zbabělec. Budeme vždycky lépe vycházet se zbabělci než se statečnými muži.“ Mladý historik pak svůj názor, že většina Čechů naopak cítila Václavův kult jako zbraň proti nacismu, doložil i titulními fotografiemi z Pražských ilustrovaných zpravodajů z let 1939 a 1942., pokaždé s Myslbekovým pomníkem. (Škoda jen, že kamera nepřiblížila i výmluvný text.) V závěru svého dvou a půlminutového vystoupení se J.B.Uhlíř vyjádřil i k problému svatováclavské orlice. Čestný štít protektorátu Čechy a Morava s orlicí knížete Václava, jak zněl oficiální název, byl vyznamenáním sice jepičího trvání, zato následků mnohdy dlouhodobých. Dodnes můžeme v různých internetových pramenech číst, že orlici „udělovali němečtí okupanti Čechům, kteří s nimi ochotně spolupracovali a nestavěli se na odpor, neboť uznávali německou nadvládu, kolaborantům a zrádcům, spolupracujícím s nacisty.“ Nacisté rozuměli české historii líp a proto s ní zacházeli fikaněji než komunisté, kteří bohorovně udíleli Státní ceny Klementa Gottwalda, nepopulární právě svým pojmenováním. Svatováclavská orlice byla vrostlá do českých tradic; ostatně ji zprvu mívali ve znaku i čeští králové. Teprve Přemysl Otakar II. používal od roku 1253 jiný hlavní symbol, dvouocasého lva. Oficiálně orlici (ve třech stupních) udělovalo ministerstvo školství a národní osvěty, řízené brilantním demagogickým rétorem Emanuelem Moravcem. Umělcům ji navrhovala porota, ve které byli třeba i filmový expert A.M.Brousil nebo literární vědec Václav Tille. Vyznamenaným ovšem vždy gratuloval i státní ministr K.H.Frank a byli mezi nimi také vyslovení kolaboranti v čele s předsedou poslední protektorátní vlády Richardem Bienertem. Orlice byla zřízena v červnu 1944, ke druhému výročí smrti Reinharda Heydricha. Neudělovala se tedy ani celý jeden rok. Ještě v září 1944 ji dostalo 88 členů Kuratoria pro výchovu mládeže včetně vynikajících sportovců. Jestliže Frank s Moravcem chtěli tímto vyznamenáním také kompromitovat přední české osobnosti, u několika se jim to podařilo, především vinou poválečných komunistických kádrováků. Darmo psal Václav Černý v Křiku Koruny České, že „nebylo vždy jasné ani to, kdo je skutečným kolaborantem. Profesor Šusta jím přece nebyl, Václav Talich jím nebyl, Vlasta Burian jím nebyl...“ Z držitelů orlice byl krutě postižen třeba Talich, o něco méně orientalista Pavel Poucha, téměř vůbec ne režisér Otakar Vávra ani Max Švabinský. Jestli nepřijmout orlici znamenalo skončit do večera na popravišti, jak jednou Vávra vysvětloval Arnoštu Lustigovi, nikdo nevyzkoušel. Jistě to bylo těžší než odmítnout Státní cenu Klementa Gottwalda. Přesto se i toho, pokud vím, odvážil jen scénárista Jiří Křižan. V roce prezidentské volby 2003 zahrozili orlicí dva komunističtí intelektuálové. Karel Sýs básnivě neškodně: „čeští kandidáti na svatováclavskou orlici a malý a velký dekret spěchají do mlýna s červivou moukou podpory panu říšskému protektorovi.“ Zato Miroslav Ransdorf vlastně adresně, proti Janu Sokolovi. Ransdorf chtěl zkoumat, jak prý postoje prezidentských kandidátů souvisejí s jejich rodinným zázemím. Sokol nato v Hospodářských novinách vysvětlil, že jeho otec – který také přijal orlici - coby pedagog na Uměleckoprůmyslové škole zachránil svým činem tamní levicové intelektuály před totálním nasazením. Ransdorfovi ve skutečnosti šlo o Sokolův podpis pod Smíření 95, výzvu k dialogu se sudetoněmeckou reprezentací. Úmyslně proto vyštrachal démonizovanou protektorátní „slepici“, o které dnes říká historik J.B.Uhlíř jednoznačně: „... byla udělena lidem z nejloajálnějších anebo těm, kteří neměli možnost odmítnout.“