Jak místní bolševici soudili český rock Autor: Jiří Černý (santana.c@seznam.cz), Téma: Týdenní komentáře, Zdroj: Hospodářské noviny, 30.10.2007 Vydáno dne 30. 10. 2007 (4166 přečtení) Zítra tomu bude padesát let, co komunistická justice prvně poslala mladé lidi do kriminálu kvůli rokenrolu. Mnohé z jejích budoucích obětí jsou známější: semaforský Pavel Sedláček, rokenrolový král Miki Volek, historik umění Ivan Magor Jirous, evangelický kněz Svatopluk Karásek nebo saxofonista Vratislav Brabenec. Ale žádný nedostal dvacet měsíců natvrdo jako organizátor tanečního večírku ve vinárně Mánes, devatenáctiletý Bohumil Schlonz. (Lidka Čulíková vyfasovala sedmnáct, Jiří Bohuslav patnáct, Marie Benešová dvanáct a Věra Bečvařovská deset.) Veřejného procesu jsem se zúčastnil coby student žurnalistiky. Praxe v soudní síni na Karlově náměstí mi dala víc než univerzitní přednášky Teorie státu a práva. Obžalované teenagery přivedli ve večerních šatech, jak je pochytali v Mánesu esenbáci. Mládenci se nesměli holit, aby vypadali jako kriminálníci. Vypovídali důvěryhodně a klidně, Schlonz pěknější češtinou než soudcové. Předseda senátu Luděk Mach pořád ne a ne zjistit, co bylo na tancovačce protizákonného. I číšník z Mánesu vypověděl, že útrata byla mizivá a nikdo si na nic pohoršlivého nestěžoval. Obvodní prokurátor Jaroslav Matušínský zvyšoval hlas. Zpoza nabité síně mu vřel vstříc nesouhlas. I můj; než mě zpražila bílá tvář za černými brýlemi, novinář Petr Kettner. Co prý jsem zač a že se na mě přeptá. Mým hudebním zájmem byla v té době opera, vůbec ne rokenrol. Ale co soud na nový styl taneční hudby kydal, bylo hloupé a průhledné. O přestávce jsem to už nevydržel a na chodbě jsem řekl prokurátorovi, že mě zklamal a že nechápu, jak se může tak chovat. Nehnul brvou, skoro nepromluvil. Pokud vím, nikomu to dál neřekl. Začas mně poradil vedoucí katedry Vladimír Klimeš, ať si dávám pozor před Kettnerem. (Ten se roku 1967 se stal předsedou Klubu nezávislých novinářů SČN. To mi stačilo, abych se k nim nedal.) Novináři o procesu lhali, nejhorší byl soudničkář z Večerní Prahy. Prostě Němeček není Němec – srovnávali jsme režimního šmoka s předválečným mistrem žánru. Jenomže ono taky nešlo o to, že pan Sanytr chce svůj tácek, ale že, slovy rozsudku, „projednávaná trestní věc má mimořádný politický význam. Před soudem se totiž objevil především obžalovaný Schlonz jako typický představitel mládeže narušené exportovanou americkou pakulturou...rafinovaně zneužil nejen jména podniku, ve kterém je zaměstnán, ale i jména Strany.“ Rozuměj razítka závodní organizace KSČ, kterým Schlonzovu žádost povolil jeho zaměstnavatel. Bohumil Schlonz hrával výtečně na akordeon, hostoval i v Československém rozhlasu. Pochopitelně nehrál rokenrol. Ten měl jenom rád. Proto 17.října 1957 uspořádal onen večírek. Z rozhlasu Schlonzovy kvality neohroženě potvrdili. Soud si to vysvětlil takto: „...je osobou nejnebezpečnější, neboť svým poměrně vysokým intelektem může způsobit a již také způsobil na morálním vývoji části naší mládeže značné škody...není páskem průměrného stylu, ale je v tomto směru jistou a dobře maskovanou veličinou, která s povzdálí morálně narušuje naši mládež a která byla jenom díky obezřetnosti bezpečnostních orgánů odhalena.“ Takoví morálně narušení tanečníci pak „od sebe navzájem odbíhají, zase se k sobě vrací, odskakují na strany a vyhazují nohy a to jak do předu, tak i do stran, v některých případech i značně vysoko,“ stojí v rozsudku. I proto Schlonz dostal „jako vedlejší trest zákaz činnosti vystupování na veřejně přístupných programech všeho druhu a to na dobu pěti roků.“ Fyzicky ho nezničila muklovská havířina u Kladna ani následná vojna u černých baronů, psychicky je ale poznamenaný dodnes. K hudbě se už vlastně nikdy nevrátil. Když o tom všem mluví, nevědomky se i přede mnou co chvíli jakoby obhajuje. Některé rozhovory rovnou odmítá. Patří k nejpřemýšlivějším osobnostem, s jakými jsem se v populární hudbě setkal. Na rockery z Mánesu se nevztahovala Novotného prezidentská amnestie, ani žádná jiná. A protože jim soud přišil „jenom“ výtržnictví a ne žádnou politiku, nepomohl Bohumilu Schlonzovi při jeho žádosti o zrušení rozsudku ani polistopadový zákon č.119/1990 o soudní rehabilitaci. Právní kontinuita a fachidiocie vítězí. Zatím půl století.