Zvolen: můj nejbohatší posametový 17.listopad Autor: Jiří Černý (santana.c@seznam.cz), Téma: Týdenní komentáře, Zdroj: Hospodářské noviny, 20.11.2007 Vydáno dne 20. 11. 2007 (3438 přečtení) Ke Slovákům se můžeme dostat čím dál rychleji. Když se na ně těšíte jako já, za pět hodin škodovkou až do Zvolenu. Rádio Česko mě toho sobotního rána zaujalo vzpomínkou premiéra Roberta Fica na sametovou revoluci. „Listopadu 1989 jsem si ani nevšiml.“ Taky mi řeklo, že první z politiků vzdal na Národní třídě čest památce zmlácených demonstrantů už Jiří Paroubek. S Ficem se pak potkal až na své svatbě. V Praze se toho prostě stihne víc, jak říkával režisér Janko Roháč. Prvně jsem byl na Slovensku coby teenager učit tamní zájemce střílet z luku. Pak jako hokejový zpravodaj a posléze diskžokej a moderátor. Dnešní role pamětníka sametové revoluce mi připadá legrační, ale vem to nešť. Hezky jsem si ji užil předloni mezi slovenskými Maďary v Dunajské Stredě. Takže jsem si teď ve zvolenském Domě kultury rád sedl i mezi spisovatelku Janu Cvikovou, sociologa Fedora Gála a režiséra a herce Juraje Nvotu. (Škoda, že ze jmen na plakátech Víkendu atraktívneho divadla nakonec chyběl můj kamarád Michal Kaščák. Byl zpívajícím udavačem, který však své téma zvládl s metaforickým nadhledem, jednadvacetiletým předstihem a bez šancí dostat se tím do televize. „Čo robíš/udávam, udávám, udávám – rytmus“, vykřikoval čtrnáctiletý Mišo v husákovském Paláci kultury.) Sme iní my, alebo oni? – znělo diskusní téma. Že vůbec nejde o známé sametové „Nejsme jako oni“, to nám moderátor Boris Kršňák vysvětlil až těsně před začátkem. Šlo o menšiny a jinakosti, nejen rasové. Pokud se zrovna nesvrhává vláda, během diskusí víc poslouchám hlasy než obsah. Problémy Jany Cvikové se sňatky podle přísných katolických pravidel znám i z Česka; zato její vlídný, nevtíravý humor ničím nepřipomínal urputný feminismus řady jejích pražských kolegyň. Mikrofon zesílil už tak hromový Gálův hněv na zneužívání svobody projevu a bezbřehé tolerování fašounských bojůvek. Ještě nadšeněji jsem zakladateli Verejnosti proti násiliu přitakal, když upozornil na falešné označování hajlujících lebkounů termínem pravicoví extrémisté. Nacisté = národně socialistická strana německých pracujících. Tedy levicoví extrémisté! Při každém slovu Juraje Nvoty se mi zastavil čas na jednatřicet let. Táž ostýchavost a plachý úsměv listonoše z Růžových snů, filmového partnera tehdejších romských děvčat Ivy Bittové a Věry Bílé . Tuze se mi přitom zastesklo po režisérovi Snů Dušanovi Hanákovi, jeho nekonečné pečlivosti, pracovitosti a svědomitosti, i po jeho pomalých kňouravých větách. Aspoň mám štěstí, že mi osud poslal do cesty podobně nesebestředného a naslouchavého Nvotu. O svém režírování v pražských divadlech spíš špital než vyprávěl. O tom, že je Na Zábradlí i členem širšího vedení divadla, ani slovo. Jak už kdysi dávno usoudila Hana Hegerová: Kdo ze sebe vydá všechno na divadle, necítí potřebu bavit celou společnost v noci. Ledaže prezentuje svou (a Riedlovu) knížku a je tudíž na pódiu sám. V menším sále a na metr od posluchačů jsem rozvázal. Snadno se mi chválilo: nejvíc vstřícnost Slováků, kteří si nesedí na rukách a zatleskají dokonce i reprodukované hudbě. A upřímně ze mě šly i ježatosti. Kde se třeba bere legenda o jánošíkovské tradici? Zatímco brněnské publikum za totality hltalo moje narážky na věznění Hany Ponické, Jána Čarnogurského a Miroslava Kusého, den nato byli Bratislavané v klubu Mladá garda při stejném komentáři a skladbách úplně mimo. Pokud jde o statečnost, v tomhle jsme na obou březích Moravy zhruba stejní. Na jednoho Kubiše jeden Gabčík. Monotématický pořad o Karlu Krylovi jsem začal v noci o půl jedenácté. „Chcete bez přestávky do půlnoci?“ Chtěli ještě o půl hodiny víc. Krylovi zvolenští mu rozuměli: smutnili při Jeřabinách, při Vasilovi a Písni pro Blbouna nejapného řehtali. Co jsem k muzice vyprávěl, určitě nebylo pro většinu z nich neznámé. Nové bylo, že jsme po dlouhé době zase spolu. Do Zvolena jsem jezdívával ještě za Husáka. Častěji, ale pomaleji. A nespával jsem na hradě. Možná to byl můj nejhezčí posametový 17.listopad. Určitě nejplnější. Přitom mi začal i skončil nevšímavostí. Ficovou - a mojí. Až do neděle jsem si ani nevzdechl, jak dopadl fotbal Česko – Slovensko.