Dějiny nesmějí psát vítězové, ale ani poražení

Autor: Jiří Černý (santana.c@seznam.cz), Téma: Týdenní komentáře, Zdroj: Hospodářské noviny, 15.01.2008
Vydáno dne 15. 01. 2008 (3460 přečtení)




Uprostřed nadějného jara 1968 mi grafik Mladého světa Jaroslav Weigel řekl, že nás všechny měli ti mladí správně z redakcí vyhnat. A to byl 21.srpen ještě v nedohlednu. Od té doby jsem si na celoživotního skeptika, jednoho z budoucích Cimrmanů, vzpomněl mockrát. I teď, když čtu Ústavní stížnost 57 poslanců ČSSD na zákon o Ústavu pro studium totalitních režimů.

Už staří Římané tvrdili, že dějiny vždycky píší vítězové. Ovšemže ve svůj prospěch. Poslední týdny se zdá, že v případě českých dějin chtějí takovému skreslení zabránit poražení v čele s právníkem Zdeňkem Jičínským. Snad můj kamarád z lyžování i z Koordinačního centra Občanského fóra pochopí, proč tak nazývám i jeho. Protože stát ovládaný komunistickou stranou, který Jičínský definoval v socialistické ústavě, byl zničen. (I s přispěním svých někdejších budovatelů včetně Jičínského.)
Žádní Weiglovi kýžení mladí opět nikoho nevyhnali. V redakcích dodnes sedí Jaroslav Kojzar a jemu podobní, kteří ještě v osmdesátých letech umlčovali Kocába i Nohavicu a skandalizovali Havla i vězněné členy Jazzové sekce. Na vyhánění je dávno pozdě. Je ale stále ještě čas naši minulost zkoumat.
Historik Robert Kvaček předpověděl už loni v ČT, Že „nebude jednoduché tuto dobu pojmenovat.“ A poslanci ČSSD si opravdu stěžují na formulaci „období komunistické totalitní moci“ a domáhají se zrušení celého zákona. Rozčílili už tři komentátory Lidových novin a na tomto místě i Jana Macháčka, který napsal: „Některé pasáže stížnosti jsou ostudné.“ (HN, 11.ledna)
Prokousat se celým Jičínského textem (www.cssd.cz/a15645.html) je pro laika dřina, ale výsledek stojí za to. Už kvůli té češtině. Ústa, která v lednu 1969 vyzpěvovala „Běž domů Ivane, čeká tě Nataša“, jakoby se teď napájela z husákovských referátů. „Zatímco v padesátých letech 20.století (zvláště v jejich první polovině) docházelo k hrubému a mnohostrannému porušování lidských práv, vývoj v šedesátých letech se od takových projevů diktatury státní moci postupně a ve značné míře oprošťoval a směřoval k vyústění v tzv. Pražském jaru, pro něž byl příznačný Akční program KSČ, který sice způsobem dobově podmíněným, nicméně výrazně naznačoval tendenci k relativní demokratičnosti společnosti...“
Právník Jičínský nahlíží svou někdejší práci vlídně: „Celkově je ovšem nutno podtrhnout, že československý (český) stát v letech 1948 až 1969 nebyl svými ústavami a zákony koncipován jako stát svou podstatou vůči společnosti potlačovatelský (násilné akty byly většinou projevem protiústavní protizákonné praxe státních orgánů).“ Pokud má Jičínský pravdu, je i v jeho zájmu, aby se prozkoumalo, jaká byla ona praxe. Aby tu dobu nepojmenovávali politici, ale historici – a měli k tomu všechny prameny.
Jenže tomu se Jičínský brání:
„Zákon sice prioritu a závaznost výsledků bádání provedeného Ústavem výslovně nestanoví, uvedené nebezpečí však nepochybně via facti nastoluje. Svědčí o tom již výsadní postavení Ústavu s ohledem na povinnost uloženou zákonem všem státním orgánům, organizačním složkám státu, státním příspěvkovým organizacím, ale i orgánům územní samosprávy a příspěvkovým organizacím územních samosprávných celků, jakož i jimi spravovaným archivům, které mají v držení dokumenty a archiválie vztahující se k úkolům Ústavu z období vymezených zákonem, bez zbytečného odkladu poskytnout Ústavu bezplatně potřebnou součinnost (§ 5 odst. 2 zákona); tato povinnost nemá obdoby v případě žádné jiné z uvedených vědecko-výzkumných institucí.“
Tato pasáž je klíčová. Nedůvěra k mladým historikům v čele s ředitelem ústavu Pavlem Žáčkem a úžas nad úplným otevřením všech pramenů – to je oč tu běží. Nezávisle na právnických argumentech, které musí zhodnotit Ústavní soud.
Domnívám se, že Jičínský prostě má – stejně jako komentátor Jan Macháček - „obavy z toho, že budou do médií uvolňovány kauzy v režii vládnoucí strany.“ Takové nebezpečí ovšem existuje vždy. Od toho máme svobodný tisk, aby takovým „režisérům“ koukal do scénářů, ať už vzejdou z kterékoli strany.
Dopřejme skeptikovi Weiglovi aspoň trochu radosti a nechme bádat generaci Kvačkových žáků.