Někomu život, někomu smrt, ale fakta a tvář všem Autor: Jiří Černý (santana.c@seznam.cz), Téma: Týdenní komentáře, Zdroj: HN 22.ledna 2008 Vydáno dne 23. 01. 2008 (4092 přečtení) Tak on se herec Karel Effa za války ocitl s českým vládním vojskem v Itálii. A sedmnáctiletý Lubomír Štrougal roznášel protinacistické letáky se svým otcem, který kvůli tomu skončil v berlínské věznici. - V 1.československé samostatné brigádě přísahali v Novochopersku věrnost také Andrej a Vasil Šuhajovi, příbuzní legendárního loupežníka Nikoly. - V ilegální Zpravodajské brigádě byli i básník Ivan Diviš, spisovatel František Nepil, neurochirurg Jiří Bret, heraldik Adolf Karlovský a budoucí ministr kultury Miroslav Galuška. - Poprvé ranila Klementa Gottwalda mrtvice už v roce 1942 v Moskvě. - Státní ministr K.H.Frank čekal 4.dubna 1945 v Berlíně pět hodin, aby přednesl Hitlerovi své návrhy, ale ten ho přerušil: „Nechci od nikoho slyšet žádné politické koncepce. Válka bude rozhodnuta vojensky! Ať to zní pro vás Franku sebeneuvěřitelněji a zdá se vám to nejnepravděpodobnější, zakrátko dosáhnu vojenského obratu. Mám novou zbraň a nové divize, které právě nastupují. Vy se starejte pouze o to, abyste vydrželi.“ Takto na přeskáčku si prohlížím některé z bezmála dvou tisíc starých fotografií s krátkými komentáři. Knížka Někomu život, někomu smrt, s podtitulem Československý odboj a nacistická okupační moc 1943 – 1945, je hrozný žrout mého času. Povinnost mě volá úplně jinam, ale já se od té objemné a těžké knihy nemohu odtrhnout. Stejné to bylo se dvěma předchozími díly a je to tak pokaždé, když něco vyjde od Jaroslava Čvančary. Zakladatel tří countryových skupin, vedoucí populárních Taxmenů, banjista, textař, skladatel a sběratel filmů mě nejvíc přitahuje jako soukromý, amatérský badatel. Amatérský v původním slova smyslu, zamilovaný do svého oboru. Čvančara je téměř protipólem Miroslava Ivanova. Ten nám krůček za krůčkem vysvětloval, jak a kde pátral, takže vedle vlastních historických událostí postupně zařadil i svoje osobní, „skoro detektivní“ pracovní historky. Někdy mě bavily, jindy jsem si přitom vzpomněl na svého učitele, reportéra Františka Gela. Nabádal nás, abychom nikdy nepopisovali, jak jsme reportáž dělali. Cukrář prý nám taky přinese kremrole a nevykládá, jak je připravoval. Myslím, že i Gel by byl z Čvančary nadšený. Samé tváře, jména, data, události. Téměř žádné hodnocení. Taky žádné zábrany. A vůbec už ne nějaké „vyvažování“. Nejschopnější pomocník nacistů Emanuel Moravec se na čtenáře dívá častěji než hrdinové odboje: více než čtyřicetkrát, i se svými syny. Nakonec i coby mrtvý. Stejně jako čtyři odbojáři pověšení 9.listopadu 1944 na hřišti před školou v Dolní Bečvě. Výjimečné autorské výkřiky (lidská hyena, jidášský groš) jsou sice ospravedlnitelné, ale síla, podstata a nezastupitelnost knihy je v řetězení faktů a jejich souvislostí. Chyb, kterých jsem si všiml, je skrovně. Za zmínku stojí jen „...o přestávce slavnostního představení Smetanovy Šárky“. (Operu Šárka složili jiní.) Pěkně ale muselo na vyšehradském Slavíně 12.5.1944 znít: „Smetana byl prvním českým umělcem 19.století, jenž ve stylu novoromantismu psal hudbu v pravém slova smyslu národní, přitom hudbu světové úrovně – úchvatnou jak rozsahem, tak novostí.“ I když to pronesl František Teuner, vedoucí Kuratoria. Jako pomník rolnické rodině Denemarkových z Dolních Vilémovic u Třebíče, pronásledované nacisty i komunisty, ale i jako vrchol Čvančarovy skládačkové metody, se skví celá strana 137, v čele s dopisem, který v den své popravy 16.listopadu napsal Karel tužkou: „Milá ženo! Poslední pozdrav, Maruško moje drahá, zasílám Tobě neznámo kam. Ještě přijmi malou připomínku a pak už nikdy víc, už nic. Po dobu našeho poznání jsem byl Tobě nejvěrnějším milencem, ženichem a mužem. Věřím, že i Ty bylas mou nejvěrnější družkou. Po době, kterou jsme žili spolu, místo aby přibyl jeden člen do rodiny, ubyl. Ty zůstáváš sama. Bůh ti žehnej. Zapomeň. A vzpomeneš-li přece někdy, jen v dobrém. Poslední s Bohem, poslední políbení zasílá Tobě a přeje lepší život Karel.“ Citát z Francise Bacona, kterým Jaroslav Čvančara uvádí 3.kapitolu, by mohl být mottem všech jeho knížek: „Nezbytnou podmínkou pro posunutí lidského poznání je očistit mysl od falešných obrazů, které se zmocnily lidského rozumu.“