Nosný nápěv je víc než Oscar i Eurosong Autor: Jiří Černý (santana.c@seznam.cz), Téma: Týdenní komentáře, Zdroj: Hospodářské noviny, 29.01.2008 Vydáno dne 29. 01. 2008 (2930 přečtení) Tvrdím, že Karel Kryl byl přinejmenším stejně nápaditý skladatel jako textař a navíc výtečný zpěvák. Teprve potom básník. Ono by to v sále plném posluchačů jeho desek mělo být venkoncem jedno. I proto jsem se předminulé pondělí cítil v zámeckém sklepení valašskomeziříčského M-klubu hezky. Ale ještě víc mě hřálo, že tam Kryla celý večer poslouchali i Markéta Irglová s Glenem Hansardem. Dívka, které bylo v době Krylovy smrti šest a Dubliňan, jemuž je z celého Kryla srozumitelná právě jenom hudba. Povídali jsme si pak čtyři hodiny. O budoucích sedmnácti koncertech, na které Hansardovu partu Frames pozval coby předskupinu Bob Dylan, o nepředvídatelnosti Dylanových nálad a jeho repertoáru, o letošním turné Leonarda Cohena a hodně taky o Krylově zpěvu. Hansard si všimnul rozdílu mezi mladistvým hlasem z ostravských rozhlasových nahrávek a postupným zdrsňováním na mnichovských a porevolučních albech. Mlčenlivé Markéty jsem se optal, jak natáčela scénu, kterou mám ve filmu Once nejradši: česko-anglický zadrhávaný milostný rozhovor u moře. Prý si ho oproti scénáři hodně improvizovali. Nepamatuji si, že by o jejich nominacích na Oskary a Grammy padlo mezi námi jediné slovo. Den nato mě mobilem dohonila Hansardova zpráva: „We got a fucking Oscar nomination!!! For Falling slowly!! Man! Jesus!!“ Napadlo mě, jak národovecky vzletné budou novinové titulky teď, když už ty prosincové, ohlašující jen širší nominace, byly hlučné. Chtělo se mi zopakovat, co kdysi Zuzana Navarová napsala Radůze k jejím třem trofejním Andělům: „Nic si z toho nedělej.“ Jenže Oscar není Anděl a tak jsem Hansardovi obratem pogratuloval. Jeho následující esemeska už ale byla o něčem jiném, typicky hansardovsky laskavá, nic pro cyniky a sardoniky. Mám rád všechny irské muzikanty, co jsem kdy poznal, ale tenhle osmatřicetiletý se rockovým sudičkám povedl i jako člověk. Když jsem před sedmi lety viděl poprvé, jak s úsměvem zklidnil dynamiku svého vystoupení a pozval si k mikrofonu obě sestřičky Irglovy, omylem jsem to považoval jen za hezké vstupní gesto do neznámého prostředí. To bylo Markétě Irglové třináct; vyžle u piana, hlásek jako konipásek. Předloni spolu vydali album, nazvané podle Škvoreckého románu Prima sezóna (Swell Season). I hluchého muselo trknout, jak Markéta vedle Glena za pár let vyrostla. Hlasově, ale především autorsky. Jejich nejlepší společnou písničku Falling Slowly jsem od května 2006 hrával i v rozhlase. Krátce nato ji natočili i Frames, ostřeji, na albu The Cost. A potřetí se výrazná melancholická melodie ocitla na albu z filmu Once. Mezitím už zazněla i v Hřebejkově filmu Kráska v nesnázích. Což minulý týden propátrali novináři z Týdne a upozornili americké organizátory i české čtenáře, že je to v rozporu s nominačními pravidly. Nejspíš ano. Pak je to takhle lepší, než kdyby to objevil až někdo ze zahraničí. Jinou soutěž jsem si v sobotu ohlídal sám. První program ČT ji ohlásil sloganem „Bělehrad nepoloží na lopatky žádná dechovka, ale jen skutečný Eurosong!“ Nechtěl jsem se nechat zaskočit jako loni skupinou Kabát („Kluci i já jsme tam nechali duši pro Českou republiku“) a nevědět, co kde nechají pro republiku ti ostatní. Zastihl jsem parodii na vlastní hyperaktivitu (Dan Nakonečný), hlasovou i hudební nezajímavost (Iva Frühlingová), ospalost pod sombrery (Temperamento), slušného černošského rappera, bržděného zlínskou slečnou (Le Monde), jedinou silnou melodii (Čechomor), hlasově i pohybově svižné zpěváky, kteří nemají co zpívat (Sámer Issa a Gipsy.cz), náznak soulového hlasu (L.B.P.) a neběžnou polorecitovanou crazy (Toxique). Esemeskovým hlasováním byl český Eurosong nalezen v ústech Terezy Kerndlové. Její bezchybně odosobněná anglická výzva, abych se pobavil (Have Some Fun), mě zcela minula. Onehdy prohlásila jedna rozhlasová šéfová, že dobrých českých písniček je – prý ruku na srdce – málo. Myslím si pravý opak: nikdy v Česku nebylo tolik melodických, ale také temporytmických výborných nápadů. Jen je rozpoznat. Jak ale kdysi řekl Glen Hansard: „Jsme jako mouchy na stropě Sixtinské kaple. Nemáme páru o tom, že andělé a všechna krása leží přímo pod našima nohama.“