Minařík obžalován. A Skukálek bude zapomenut?

Autor: Jiří Černý (santana.c@seznam.cz), Téma: Týdenní komentáře, Zdroj: Hospodářské noviny, 5.2.2008
Vydáno dne 05. 02. 2008 (4777 přečtení)




Případnější dvojici by Michal Prokop do Krásných ztrát nenašel: Pavel Minařík a Rudolf Skukálek. Oba pracovali v mnichovské redakci Svobodné Evropy, dokonce společně. Dokud se z prvního nevyklubal v roce 1976 rozvědčík. Podle rýmů Josefa Laufera: Do pupku hadího jim kapitán hrábl a sedm let vypíjel prolhanou žluč... Ty „svobodný rádio“, už ti dech zchladl! Od našich hrdinů pravdě se uč!

Od té doby se Minařík dostává do titulků. Teď zrovna mu podle nich hrozí dvanáct let za údajný pojistný podvod. Že by dopadl jako Al Capone, kterého nakonec přece jen zavřeli, třebaže „jen“ kvůli daňovým únikům? Zatím kapitánovi všechno prošlo. Po patnáctiletém procesu nakonec i ty tři plánované pokusy o pumový atentát na budovu, kterou tak dobře znal.
Rudolf Skukálek jako by ani neexistoval. Bojím se, že o něm nevědí ani ti Slováci, kteří by mohli v rámci svých pravomocí uvažovat, jak výjimečného krajana, básníka, překladatele a novináře konečně nahlas docenit. (Ne, že by to nemohli udělat i Češi. Skukálkův význam pro celou moderní československou populární hudbu by nás k tomu legitimoval.)
Je to jak zakleté. I v jinak pečlivé Balákově a Kytnarově diskografii Československý rock na gramofonových deskách Skukálek ve jmenném rejstříku chybí. Přestože Hammelovým a Vargovým Průdům otextoval jak jejich první hit Tam v Massachusetts, tak třetinu jejich albového debutu Zvoňte zvonky.
Vážnější a smutnější je chyba internetové Wikipedie v heslu Svobodná Evropa. Své místo v něm má pochopitelně i plánovač-destruktér Minařík. „K atentátu došlo však až v roce 1981. Exploze zdemolovala celou čs. redakci a ještě poškodila sousední budovy. Újmy na zdraví a životech nebyly žádné.“ Ve skutečnosti byli z československého oddělení zraněni Marie Puldová, Alan Antalič-Antalis a také oblíbený Skuki, jak kamarádi říkali Rudolfu Skukálkovi. Měl trvale poškozený sluch i tvář. (Atentát provedl najatý terorista Carlos. Minařík v té době studoval v Moskvě.)
Jestliže slovenský literát svou tvorbu nijak neprosazoval ani předtím, tím méně po vážných poraněních. Pokud se Rudolf Skukálek (nar. 20.8.1931) vůbec ve slovnících objeví, nejspíš jen stručně jako „dramatik a překladatel, působící od 1968 v SRN.“
Během svých předexilových let přitom stihl mimo jiné napsat první slovenské absurdní drama Hodinky (1963, Divadielko poézie), podílet se na úpravě Curagialovy frašky Pán Leonida a reakcia (1965, Štúdium činohry SND) a na překladu Uhdeho Krále Vávry(1965 Nová scéna), přeložit Mickiewiczův romantický epos Pán Tadeáš alebo Posledný nájazd na Litve (1966) a Portugalské sonety Elizabethy Browningové (1967).
Do vývoje písničkářské slovenštiny zasáhl tak, že se z toho točila hlava i husákovským normalizátorům. Ne snad kvůli nějakému autorovu rebelství. Skukálek prostě patřil k mladým intelektuálům, kteří uměli poslouchat, co se v evropském umění děje. Do jeho éry spadal třeba herecký nástup sester Vášáryových, Labudy, Lasici a Satínského. Jako textař vyšel z poctivého řemesla, citu pro jazyk i pro synkopu. Taková byla jeho Uspávanka (Gershwinova Summertime), vstupní snímek dvojalba Hany Hegerové Síň slávy, tak se choval i jako předseda lektorské komise. Okamžitě pochopil talent nové rockové skupiny Prúdy a nabídl se, že jim bude psát texty.
Vedle titulního a dvou čistých, střídmě milostných (Poď so mnou, Možno, že ma rada máš) poznamenal album Zvoňte zvonky především hippieským rozjímáním S rukami vo vreckách; tady mu byl spoluautorem Pavol Hammel.
Než se album objevilo v prodejnách, Skukálek už zmizel v exilu. To samo by bývalo stačilo, aby Zvonky v původní podobě nikdy znova nevyšly. Navíc kulturním normalizátorům vadila Balada o smutnom Jánovi; Filanův text jim připomínal Jana Palacha.
Z ankety Československá deska desek (Rock & Pop, 1/1991) vyšly Zvonky jako šesté. Spolu s dalšími třemi z 55 kritiků jsem je měl na prvním místě.
O tom ani o jiném si už dva bývalí mnichovští redaktoři nepopovídají. Rudolf Skukálek žije se svou třetí rodinou na bavorském venkově a pět let po mrtvici nemůže mluvit ani psát. Ale jeho a Vargovy Zvonky nám stále přizvánějí, jak to chtěl, krásné sny.