Ota Pavel Černému (Dokumenty 5) Autor: Jiří Černý (santana.c@seznam.cz), Téma: Kam za Jiřím Černým, Zdroj: Archív JČ Vydáno dne 06. 02. 2008 (4228 přečtení) Praha, 4.listopadu 1966 – Jiří, měl jsem velikou radost z obou knih. Ne snad proto, že jsem získal dvě knihy, ale hlavně proto, že jsi nezapomněl. Beatles už jsem si koupil sám, vždyť už před půl rokem mi sborově říkali kluci na česání chmele: „Pane Pavel, vyjde Poplach kolem Beatles od Černýho, nesehnal byste mi to?“ A mýmu klukovi jsem tím pak udělal velký kus radosti. Víš, moc zpívání nerozumím, ale mám ho nesmírně rád, raději než všechno na světě. Ale z těch knih mám radost proto, že jsou tak fundovaně udělané. Vždyť mnohé z toho, co je například psáno o Jiřím Suchém, člověk cítí, ale nedovede říci, a ty mu k tomu pomůžeš. (Stejně tak i já mám Suchého nejraději ze všech.) Myslím, že pomůžeš i tisícům dalších lidí, aby lépe porozuměli tomu, co je dobré. Líbí se mi celá ta pečlivost, styl, jazyk, až k těm přehledům kdo dal kdy – ve sportovní terminologii – gól, kdo měl největší úspěch, kdo nafotil obrázky. Vůbec je, myslím, fajn, že jsi tam přenesl tu přesnost z cyklistiky, kdo za kolik to zajede. Nejvíc si však cením tvého pozorovacího talentu, kolik jsi toho viděl a kolik toho znáš. Odborníci však musí posoudit, zda to všechno sedí. To říci nemohu. Mně jen někdy vadí, že používáš často „já“, ale snad je to v tomto druhu literatury zapotřebí. Možná, že já sám k tomu nenacházím odvahu, abych se za vše postavil tím slovem „já“. O tom přemýšlej. Jirko, jinak jsi mě potěšil tím „mám tě rád“. Je to tak obyčejné a prosté, že tomu člověk věří. Já tě mám rád taky, i když jsi to byl ty, který mi řekl nejvíc kritiky, co jsem kdy slyšel. Ale pomohla mi a já si pro ni rád chodil a dokonce jsem o ni žadonil. Píšeš, že „máš problémy a je ti někdy blbě“. Jirko, já ti to vůbec nedokážu vypsat jak mi někdy bylo. Desetkrát jsem se zdánlivě uzdravil a desetkrát mě odvezli znovu na psychiatrii jako obnoveného blázna, který se musí zavřít. Seděl jsem týdny, měsíce, teď už pomalu roky u okna a nebyl jsem schopen myslet na nic jiného než na sebevraždu. Nevím, co mě udrželo, abych ji neudělal. Buď jsem moc velký hrdina a nebo moc velký zbabělec. To nedovedu posoudit. Za těch dva a půl roku jsem ztratil tím nic neděláním a tisícihodinovým civěním, sezením a ležením mnoho ze své dřívější vůle a odvahy. Spolykal jsem také tisíce prášků a dostal stovky injekcí. Ztloustl jsem o dvacet kilo a stala se ze mě břečka. Ztratil jsem všechny kamarády, které jsem měl, snad kromě Arnošta. Zbyla žena, bratr Jirka, rodiče. Ne že by kamarádi zapomněli; přišli jednou, dvakrát, a pak už měli svoje problémy, své starosti, svůj boj o život. A pak jsem je také odpuzoval svým podivínským chováním. Chápal jsem to, vždyť já byl kdysi taky takový. Přijel jsem za Kubrem dvakrát, třikrát, když byl nemocný, a nepsal jsem mu každý týden, třebaže to možná potřeboval. Jak je mi teď? Doktoři říkají, že se to nemusí vrátit. Ale může. A tak je mi asi jednadvacet dní dobře, ale trnu strachem, kdy se to vrátí, v noci se budím ze spánku, zdali už záchvat nepřichází. A tak začínám znovu od začátku. Nechce se mi jít plavat, ale jdu. Dá to strašnou práci, abych se přinutil. Nechce se mi ani jít čistit boty, ale jdu anebo také nejdu. Nechce se mi někdy žít, ale žiju. V takových chvílích, kdy vlastně zase se vším začínám, jsem rád za každou pomoc, která přijde. Takovou pomocí a pobídnutím byly ty dvě knihy od tebe a dopis. Víš, nepíši to proto, že chci, abys mě volal anebo za mnou přišel. Není to třeba a možná, že bychom si asi neměli co říci a já bych měl mindráky, že ty jsi teď někde jinde. Víš, jak to myslím: že běžíš dlouhejch pět kilometrů a já je už v předcházejícím běhu vzdal a teprve se chystám znovu na start. Jisté je však jedno: je fajn, že jsi se ozval. Zkouším teď psát. Čtu hodně knih a přemýšlím o tom, co si můžu vymyslet a co ne. Kdysi jsem napsal dvě slušné povídky, ale tím desetiletým děláním reportáží jsem se hrozně podřídil faktu a odnaučil pouštět fantazii na špacír a snad to vůbec nedokážu a nebudu už umět ani jinak psát než jsem se naučil: jako v Dukle mezi mrakodrapy a v těch reportážních povídkách. A tak mi psaní zatím nejde a tak meju okna, věším prádlo, přebírám hrách. Je to strašná nuda pro někoho, kdo měl rád psaní, ale je to zas lepší než nečinnost. Jinak mě dali do invalidního důchodu, ale hlady zatím neumřu. Příští rok mi mají vyjít dvě knížky, všechno, co jsme už napsal dřív. Jsem rád, že Cena vítězství (což je zkrácená Dukla a asi sedm reportážních povídek) vyjde v Máji, vždyť prvně tam prorazilo něco se sportovní tématikou. To je všechno, Jiří, buď zdráv a pozdravuj Mirku. Ota.