Sedím klidně u TV a čtu si V&W, tam to všechno je Autor: Jiří Černý (santana.c@seznam.cz), Téma: Týdenní komentáře, Zdroj: Hospodářské noviny, 12.02.2008 Vydáno dne 12. 02. 2008 (4414 přečtení) „Lidi na lidi jsou jako saně, člověk na člověka jako kat“, řekl by si s předválečným Voskovcem a Werichem trudnomyslný divák televizních maratónů z pražského hradu. Dokonce i ti rozmyslnější z mých kamarádů, kteří dobře znají vrtkavost (ne-li hysterii) české společnosti, poprvé v našich debatách chtějí, aby prezidenta volili občané. Nevidí „už žádné jiné cesty, která by nás vyvedla z nastalého marasmu. Parlament v současném složení toho rozhodně už schopen není.“ Coby čtenář poučený „osvobozenými“ klauny o teorii hovadismu, během prezidentského dohadování radostně zaostřuji na výkony „tak sveřepé blbosti a nepřístojnosti, že jejich záporný účinek jakoby pře-exponoval estetickou citlivost a je proto jakýmsi vědomým omylem zaznamenán v podobě zdánlivé krásy.“ Aneb jak si to po svém zestručnil režisér Vladimír Svitáček: „To až hraničí s poezií.“ Poeta Miroslav Grebeníček snoubil příběh svého táty bachaře se Švejnarovým otcem, kterého uháněla komunistická státní bezpečnost. Aneb spojeni stejným příkořím, společně proklejme necitelné pomlouvačné novináře. V neméně krásném hovadistickém vstupu si Grebeníček zatesknil i po Masarykově ideji českého státu. Už jsem jen čekal, kdy začne vzývat Svatého Jana Nepomuckého. Snad příště. Už dlouho se mi stýskalo po Jiřině Švorcové, žádnou novou Annu proletářku nevidět neslyšet. Až jako polnice k útoku na hrad v pravou chvíli zatroubila Jana Bobošíková: „Já když jsem viděla, co se děje kolem prezidentské volby, kde jde jenom o handly, kde jde jenom o vzájemné napadání a ze které se úplně vytratil člověk se svými každodenními starostmi....tak do té volby chci jít.“ To hned půjde o něco jiného. Kdepak v Bruselu, tam europoslankyně na nikoho jiného, než na člověka s jeho každodenními starostmi, ani nenarazí. Nemohou komunisté navrhnout víc takhle půvabných? Do dnešní půlnoci je fůra času. Oranžovo-modré drama Tajná volba či veřejná mě přitahovalo tajemnou posedlostí smyslem, skrývajícím se v srdci Nesmyslu. Být ve Španělském sále Donizetti nebo aspoň Jaroslav Ježek, podložil by ty výjevy staccatovými zpěvy „Vy se bojíte“, „To vy se bojíte“, „Tak když se nebojíte, proč to zdržujete“, „My nezdržujeme, vy zdržujete.“ A v čem je smysl-nesmysl klenutých sól i pouhých štěků? „O tom, jak kdo hlasoval, vědí jen pověření šafáři z jednotlivých klubů, technika sčítání vyšla vstříc přání ČSSD mít kontrolu nad svými voliteli, nikoli požadavku veřejnosti na informace,“ napsal ve svých Událostech Bohumil Doležal. „To, co se teď můžeme o hlasování jednotlivců dozvědět, bude na úrovni ,jedna paní povídala´. U všech hlasování v PS a v Senátě si dodatečně můžeme na internetových stránkách obou institucí přesně zjistit, jak kdo hlasoval. Tady by to šlo taky: kdyby se hlasovalo po jménech.“ Jak krásně hovadné! Specialistky, angažované na sčítání hlasů, se chvějí strachy, aby si nespletly počty, natož aby si pamatovaly jména. A zpravodajští vlčáci, prohánění testy inteligence včetně textů paměti, se nedomluví, nerozdělí si poslance mezi sebou a spojenými silami si neohlídají, kdo jak hlasoval. Kolik by každý novinář musel očima zvládnout poslanců? Šest? Nebo dokonce osm? Protože k vyvolávání po vojáckém způsobu nedošlo, mystérium nezapamatovatelných poslaneckých tváří zvítězilo nad nudným počtářstvím. Hodokvas hovadismu mi kazily pouze komentáře mladých politologů, které si do studia České televize pozval Václav Moravec. Ani po deseti hodinách vůbec nepochopili onu „nedefinovatelnou, leč nespornost dvoudomost ošklivosti s krásou“. Zejména Tomáš Lebeda se bez špetky fantazie pouštěl do zkratkovitých rozborů poslaneckého představení. Polopatě popsal a necitlivě zkritizoval i salto mortale předsedy sněmovny Miroslava Vlčka, spočívající v originálním využití právních předpisů: chceš-li prosadit veřejnou volbu, musíš navrhnout tajnou. Když jde o umění, musí etika stranou. Nastudovat hovadismus, Lebeda. V pátek si to vyzkoušíme znova. Pokud by ovšem parlament nějak narychlo neodhlasoval zákon o přímé volbě prezidenta. Jen aby té poezie pak už nebylo moc. I Bobošíkovou zvolil pro Brusel přímo lid. P.S.: Až když jsem tohle včera dopsal, přečetl jsem si v čerstvých HN (11.2., strana 2), že jejich redaktoři nečekali na mé rady a sami všechny hlasy zkontrolovali a zveřejnili. Takže se omlouvám a gratuluji.