Komunisté obelstili i živnostníky včetně mého táty Autor: Jiří Černý (santana.c@seznam.cz), Téma: Týdenní komentáře, Zdroj: HN, 19.února 2008 Vydáno dne 19. 02. 2008 (3773 přečtení) Akorát, že tehdy byl čtvrtek. Jinak je to dnes přesně šedesát let. Od rána jsem se těšil, že mě táta vezme do Národního domu na Vinohradech. Ne pouze do svého krámu, který zabíral celý roh Slezské ulice a Náměstí míru, ale přímo do velkého sálu, na Drtinu. Na hlas, co jsem za války tajně poslouchal z londýnského rozhlasu. To se představoval jako Pavel Svatý. Onoho dne absolvoval Prokop Drtina, ministr spravedlnosti a přední národně socialistický politik, dvě osudová setkání. Domů k obědu pozval s předsedou své strany Petrem Zenklem dva důležité sociální demokraty, ministra Bohumila Laušmana a místopředsedu vlády Františka Tymeše. Třebaže jim se Zenklem ještě neřekli o chystané demisi, „…dospěli jsme k společnému rozhodnutí, že dalšího jednání ve vládě se nezúčastníme, dokud Gottwald neprovede vládní usnesení z 13.února.“ Večer jsem Drtinu poslouchal z balkonu. (Protekčně i zaslouženě. Táta byl ve vinohradské organizaci národních socialistů a já roznášel členům předsednictva pozvánky na schůze.) Plno bylo i na chodbách a lidem na náměstí přenášeli projev městským rozhlasem. Drtina se obouval do čerstvého Rudého práva a brojil proti policejní zvůli. Byl to první a na téměř dvaačtyřicet roků i poslední protikomunistický projev českého politika, který jsem zažil. Den poté se k demisi nepřipojil ani Jan Masaryk a jedna zlá událost šla za druhou. Až po Gottwaldův triumf u Beneše a Drtinův pokus o sebevraždu. Dusno ochromilo i naši rodinu. Když při generální stávce, kterou Gottwald vyhlásil na 24.února, maminka v poledne zastavila celý Salon Černá i s dělnicemi a zákaznicemi, hučel jsem do ní, že ta stávka je přece proti nim! Řekla jen, že kdyby pracovaly, mohl by je někdo udat. Kritizovat maminčina druhého muže jsem se neodvážil, až do smrti jsem mu vykal. Po únoru dostal od komunistů přihlášku. A kdyby ho zároveň neurazili čekatelským termínem, možná by ji podepsal. Před válkou seděl za Najmanovy živnostníky v pražském zastupitelstvu, za protektorátu byl členem Národního souručenství. (Míval jsem jejich modrou kasičku). Nevydržel na dějiny jenom koukat. Ale co hledal někdejší předseda Společenstva krejčích v Čechách a na Moravě u komunistů? „Při této příležitosti prohlašuje vláda, že považuje znárodňovací akci ve výrobě za ukončenou,“ sliboval Gottwald ve svém vládním programu 28.7.1946, kdy komunisté i po svém volebním vítězství o živnostníky velice stáli. Podkuřovali jim i po únoru. Čtěme Gottwaldovu řeč v parlamentu z 10.března 1948: „…vládu Národní fronty, která měla být výkonným orgánem svazku dělníků, rolníků, živnostníků a inteligence.“ „…je vláda obrozené Národní fronty výkonným orgánem svazku dělníků, rolníků, živnostníků a inteligence.“ „…zajistili tak novou existenci statisícům českých a slovenských lidí, dělníkům, zemědělcům, živnostníkům a inteligenci.“ Skoro se zdálo, jakoby únor nejvíc pomohl živnostníkům. „Pro naše živnostníky chceme zavést jednotnou živnostenskou daň, která jednak sníží daňové břemeno, jednak zjednoduší celou daňovou manipulaci. A obdobně jako u zemědělců chceme pro naše živnostníky uskutečnit zákon o živnostenském úvěru, který by živnostníky jednou provždy osvobodil od lichvářů.“ V parlamentu Gottwalda ještě přegottwaldoval generální tajemník KSČ Rudolf Slánský. „Reakcionáři straší lid lží o tom, že prý nyní je ohroženo soukromé vlastnictví rolníků, živnostníků a jiných středních vrstev. Pravdou však je, že lidově demokratický režim ústavně zajistí majetek všech pracujících lidí, tedy i majetek a půdu rolníků do 50 ha, majetek živnostníků s méně než padesáti zaměstnanci, majetek všech pracujících vrstev.“ (11.3.1948). Ještě než se Gottwald upil a Slánského oběsili, komunisté živnostníky okradli. Táta načas vedl nejvýkonnější dílnu družstva Moděva. Když jeho dělníkům snížili platy, prohlásil, že to by si kapitalista nedovolil. Okamžitě ho vyhodili. Ti, co se jich zastal, ho strachy přestali zdravit. Po šedesátce začal na Mostecku nádeničit a dotáhl to na účetního. Mám po něm čestný odznak města Prahy a schaffhausenky. Obrovské krejčovské skříně jsme věnovali kostelu Svatého Salvátora. Studentští svěřenci Tomáše Halíka, který tam působí, je naplnili knihami.