Kolik Irglových a Hansardů míjíme bez povšimnutí? Autor: Jiří Černý (santana.c@seznam.cz), Téma: Týdenní komentáře, Zdroj: Hospodářské noviny, 26.02.2008 Vydáno dne 26. 02. 2008 (6835 přečtení) „...šťastnějšího, natož lepšího zpěváka a písničkáře jsem už dávno neslyšel,“ napsal jsem (pro MF Dnes) po svém prvním setkání s dublinským rockerem Glenem Hansardem v červenci 2001. Tehdy ve Valašském Meziříčí jsem se chvilku bláhově domníval, že objevuji neznámý talent; než mi Glen při táboráku na zahradě u Irglů řekl, že se svou skupinou Frames vydali od roku 1992 čtyři alba, už před pěti lety dělal v Londýně předskokana Bobu Dylanovi, Vanu Morrisonovi zpíval a hrál na padesátinách (jinak už jen Lou Reed a skupina U 2) a že v květnu koncertoval v Praze, i když si toho skoro nikdo nevšiml. Takže Dylanův instinkt byl vlastně o dvanáct let rychlejší než uši porotců Grammy i Oskara. A Hansardova tehdejší vstřícnost vůči Markétě Irglové i její mladší sestře Zuzaně jasně převážila nelibost mnoha jejich valašských sousedek, které po několika vystoupeních začaly reptat, že se „ty Irglovky furt někam cpou a jsou už tím protivné“. Pravda je, že neznám ze světové interpretační elity nikoho, kdo by tak často zval k sobě na pódium úplně neznámé amatéry. Pro Hansarda není myšlenka, že „povinností všech umělců je zničit jeviště a zbavit je zbytečných opon“, pouhým bonmotem, ale přirozenou náplní jeho koncertního života. Mnohem pochopitelnější by to ovšem bylo u písničkáře-baviče, než u rockera srostlého s elektrickou kytarou a s úžasně dynamickou kapelou, ve které rytmus udávají nejen baskytara a bicí, ale stejně úderně i housle, případně viola a violoncello. Díky Hansardově propuknuvší lásce k Česku a jeho stále častějším příjezdům jsem koncert za koncertem žasnul, jak se může v jediném muzikantovi soustředit pohromadě tolik darů: dylanovské komediantské charizma, morrisonovská rozjímavost i hlasová zdobivost, divoká ledzeppelinská kytarová vířivost, springsteenovská neúmornost, především ale jednolitá autorská a interpretační improvizace, tolik připomínající předčasně zesnulého Jeffa Buckleyho. (Který mimochodem kdysi v Americe Hansardovi připravoval před koncertem nástroje.) Když můžete nějakého muzikanta bez potíží a za nevelké vstupné vidět v Česku několikrát do roka, těžko uvěříte, že patří mezi nejlepší na světě. Natož že je největším zjevem, jaký se po Buckleyho smrti ve světovém rocku objevil. A pokud něco takového opakovaně píšete, můžete tím svému oblíbenci možná prokázat i medvědí službu. To ostatně napadlo některé kolegy kritiky i ve vztahu Hansarda k Markétě Irglové: že jejímu křehkému hlásku a jemné, prostinké klavírní hře dává na koncertech příliš velký prostor. Prvně ho poprosila, aby jí zahrál písničku Star Star tehdy u táboráku. Znali se pár hodin. Druhý den už Glen sám pozval třináctiletou Markétu na pódium. „Měla jsem u toho asi stejné pocity jako většina lidí při prvním setkání s ním. Glen vyzařuje úžasné světlo, má v srdci dost lásky snad pro všechny lidi na světě. Na to, co nás k němu přitahuje, nedokážeme ukázat prstem, ale je to velice silné. ...on se mnou mluvil jako se sobě rovným člověkem. To je u dospělých vzácné. Ve všem, co jsem dělala, mě hned začal podporovat a já mu za to byla ohromně vděčná. Nejsem si jistá, zda bych se, nebýt něho, vůbec dala na uměleckou dráhu.“ (Z rozhovoru s Karlem Prokešem, idnes.cz, 29.8.2006) Šest let krůček za krůčkem, jen s mírným zájmem televize (Noc s Andělem, Na plovárně), získávali Frames, sám Hansard a s ním stále častěji také Irglová pověst těch, jejichž koncert má pokaždé napětí. Ať dnes, po Oskaru za nejlepší filmovou píseň, zpytují rozhlasoví a televizní dramaturgové svědomí, kolikrát vysílali nahrávku Falling Slowly (šance byla od května 2006) nebo jakoukoli jinou s Irglovou a Hansardem. Nakolik se věnovali třeba festivalům v Náměšti nad Oslavou, plným muzikantů podobně zajímavých jako jsou noví držitelé Oscara. Nebo snad má někdo pocit, že nová vlna irského rocku (Damien Rice, Interference, Bell X1, Nina Hynes aj.) už do rádií dorazila? O moc lepší to není ani s českými hudebnicemi. Radůza, Zuzana Navarová, Iva Bittová, Dagmar Andrtová, Sestry Steinovy, Pavla Milcová, Ida Kelarová, Sylvie Krobová – k trvalejšímu vysílání nepomohli žádné z autorských interpretek ani trofejní Andělé. Ba ani smrt. A soutěže v tom, kdo líp něco zazpívá po někom, jen bují.