Dobré hudby je spousta, jen ji najít Autor: Jiří Černý (santana.c@seznam.cz), Téma: Hudební osobnosti, Zdroj: MF Dnes, Kraj hradecký, 7.4.2008 Vydáno dne 10. 04. 2008 (4773 přečtení) S hudebním publicistou Jiřím Černým o Antidiskotékách, setkání s Bobem Dylanem i o operních přenosech z New Yorku Hradec Králové - Ač jím bývá zhusta častován, přídomek legendární nemá rád. „Horší snad už je jen slovenský výraz popredný,“ říká s úsměvem publicista a hudební kritik Jiří Černý. Přesto zakladatel slavné rozhlasové hitparády Houpačka a autor knih Poplach kolem Beatles, Zpěváci bez konzervatoře, Hvězdy světových mikrofonů či Hvězdy tehdejších hitparád platí za jednu z největších autorit české hudební publicistiky, jeho názory ovlivňují už bezmála pátou generaci, a to nejen díky rozhlasu či článkům, ale také na Antidiskotékách, s nimiž od roku 1971 neúnavně křižuje Českou republiku i Slovensko. Minulý týden se s pověstným poslechovým pořadem vrátil do Hradce Králové, kde vyprodal malý antikvariát Na Rynku. „S Antidiskotékami jezdím od pondělí do čtvrtka, pátek a sobotu si nechávám pro rodinu a v neděli píšu pro rozhlas a noviny,“ uvádí dvaasedmdesátiletý publicista. * V čem vidíte největší smysl těchto pořadů? Antidiskotéky mě ze všeho, co dělám, baví nejvíc. Vidím před sebou živé lidi. I když je v sále tma, tak vycítíte z ovzduší - nemusíte ani čekat, až to skončí, na potlesk - jestli to obecenstvo baví, nebo ne. To je pro mě ohromné uspokojení. Potom si poslouchám hudbu, která baví mě a o níž předpokládám, že bude bavit i druhé, na dobrém zařízení, na velkých bednách, prostě odpočívám. Pracuju jen ve chvílích, kdy jednu písničku odhlašuju a uvádím další. Článek můžete napsat za půl hodiny, za den nebo na něm můžete dělat čtrnáct dní, ale Antidiskotéka nemůže trvat déle než tři hodiny. Musí mít začátek, prostředek a konec, a když se vám to moc nepovede, za tři hodiny je konec a vy si řeknete: Zítra to snad bude lepší. * Nutí vás to poslouchat sále novou a novou muziku? Určitě, protože jsou města, a není to jen Praha a Brno, ale třeba i Svitavy, kde vystupuju každý měsíc a publikum se příliš nestřídá, více než dvě třetiny jsou stálí návštěvníci. Tak se snažím, aby měli radost. Když to skončí a sednu si pak do auta, na tuto radost dojedu až do Prahy, i když to dělá třeba sto osmdesát kilometrů. * Antikvariát není asi příliš typický prostor... Podobné prostory jsem už zažil, třeba ve Svitavách jsem dělal v galerii U Jana, kde byla jedna stěna prosklená a na druhé byly samé obrazy. V Přerově jsem vystupoval v čemsi mezi kanceláří a pokojem. Prostory bývají různé, ale abych řekl pravdu, moc mi na tom nezáleží. Záleží však na lidech, na pořadatelích. Když je to zajímá, což už poznáte, jak to dopředu vyjednávají, tak zadýchají i betonový bunkr. Pokud ne, mohou tam být i křišťálové lustry a je to němé a máte co dělat, abyste publikum trošku rozpumpoval. * Vybíráte muziku, na níž vám záleží, aby ji lidi slyšeli? V první půli se snažím pouštět věci nové nebo málo známé, o nichž předpokládám, že to téměř nikdo nezná. Tutovky, jako U2 či Nohavicu, nepouštím, protože se domnívám, že si je v druhé půlce bude někdo přát. * Jaké dotazy diváků se nejvíce opakují? Téměř pravidelně se lidé ptají na nové desky, třeba když vydá novinku Nohavica. Pak jde o témata, která jsou aktuální půl roku nebo rok, třeba jak se mi líbí Krylovy písničky v podání Landy. A často přicházejí dotazy, jak se mi líbily nějaké koncerty. Tam nastává trapas, protože jak sám často vystupuju, spousta koncertů mi ujde. Teď mám dilema, protože se objevilo, že 9. června bude v Ostravě Bob Dylan. Na toto datum už mám podepsanou smlouvu s klubem Kaštan v Praze, kde mám, tuším, dělat P. J. Harvey. Velmi nerad odříkávám, za sedmatřicet let jsem to udělal jen jednou, to jsem byl pozván na Pražský hrad, když tu byla anglická královna. A královna je královna. Jinak nechci nic rušit, dnešní doba je hodně šlendriánská, tak bych chtěl, aby i v mém pořadu, který je hodně improvizovaný, byl nějaký řád. * Jak to dopadne s Bobem Dylanem? Mám dojem, že do Ostravy nepojedu. Dylana jsem viděl už mnohokrát a jsem takový optimista, že si říkám, že jistě bude někdy i v Praze. Dokonce mám pořád dojem, že se s ním někdy sejdu, což semi zatím nikdy nepodařilo. Několikrát jsem od toho byl vteřiny, jednou ve Washingtonu sedm metrů. Glen Hansard, zaplaťpánbůh můj výborný kamarád, mi říkal, že na tom pracuje. Dobře se s Dylanem zná, tak to třeba vyjde. Ono je to v mém věku trošku naivní, protože o Dylanovi je známo, že je nemluvný a trošku morousovitý, tak asi jen přijde a podáme si ruku. Musím ale říct, že i to by mě docela potěšilo. * Co jste z nové muziky objevil dobrého? Řekl bych, že teď je u nás strašně úrodná doba na muzikantky. Bohužel, přes tři roky nám chybí Zuzana Navarová, to byl úžasný typ. Bylo neštěstí, že ji rozhlasoví a televizní dramaturgové nevysílají, protože to byl ten inteligentní střední proud. Že nevysílají Ivu Bittovou a vymlouvají se, že je náročná - no budiž, i když i tam by se našlo. Navarová ale byla jasná, ještě jasnější je Radůza. Podle mého soudu jde o naprosto fenomenální zjev. Nevím, proč bych měl poslouchat nějaké hledání superstar a jakési faktory, když tu jsou Pavla Milcová, Sestry Steinovy, Silvie Krobová. To jsou všechno celistvé autorské i interpretační bytosti. A pokud jde o rockovou scénu, spousta kluků dobře hraje a dobře zpívá, ale je hrozně málo kvalitních skladatelů a textařů. Sám teď hodně poslouchám brněnskou skupinu Květy, která jde pořád dál, v autě mi hraje cédéčko, které natočila Iva Bittová s Georgem Mrazem. Jde o úpravy moravských národních písní v komorně jazzové podobě. A moc mě nadchl Robert Křesťan s albem Dylanovky, už jsem mu říkal, jestli by nechtěl udělat podobný projekt s Leonardem Cohenem. Roberta považuju vedle Michala Prokopa za nejlepšího rockového, nikoliv countryového, zpěváka u nás a navíc skvěle překládá. Dylana udělal skvostně. Pak se mi moc líbí Traband, protože Jarda Svoboda je celistvá osobnost. Vynikající současné české muziky je dost, jen si ji člověk musí najít. Pokud bude poslouchat jen nejposlouchanější rádia, tam o ni skoro nezavadí. * Vracíte se sám k muzice z 60. a 70. let? Hlavně v monotematických pořadech, kde dělám Boba Dylana, Janis Joplin či The Doors, nejnavštěvovanější bývají Pink Floyd a stále lidi zajímají 90. léta, seattlovská scéna -Nirvana a Pearl Jam. Sám mám 60. léta naposlouchaná a přeci jen jsem obětí svého povolání. Den má jen čtyřiadvacet hodin, ani miliardář si nekoupí vteřinu navíc - a v tom je spravedlnost. Rád bych slyšel nové a nové věci, takže se k tomu, co dobře znám, co mi pomohlo i udělalo jméno, vracím zřídka. Mám rád i spoustu jiné muziky, především vážnou, a z ní hlavně operu, a folklor, zejména z Horňácka. Také se musíte hýbat, nemůžete celý život sedět za gramofonem, volantem, mikrofonem, počítačem, takže si chci zaplavat nebo se proběhnout. Výjimkou je rozhlasový pořad Klub osamělých srdcí seržanta Pepře, kde uvádím své vzpomínky, byť minutové. Uvědomuju si, že po nich musí přijít hudba průzračná, která okamžitě osloví. Vím, že když přeložím jakýkoliv text od Beatles, což mě moc baví, a pustím tu písničku, pořad vždy zachráním. * Zmínil jste operu. Chodíte na přímé přenosy z Metropolitní opery v New Yorku? Chodím na každé představení do pražského Aera, strašně se mi to líbí a myslím, že je to úplně nová éra. Jedna kritička opakovaně zmiňovala výhradu, že my nevidíme přesně to, co vidí v Metropolitní. No samozřejmě,my díky šestnácti kamerám vidíme mnohem víc. Také to odpovídá vývojovému stadiu dnešní opery. Vezměte si sopranistku, jako je Anna Nětrebko, která skvěle vypadá, skvěle zpívá a skvěle hraje. Její tvář můžete zvětšit přes celé plátno. Ona je horší než Maria Callas jen v tom, že kolem ní nejsou skandály, jinak ji pokládám po hudební a herecké stránce za naprosto rovnocennou. A takových zpěváků je víc. Američané musí být nesmírně chytří manažeři a producenti, protože v tomto cyklu je spousta jmen, o nichž jsem nikdy neslyšel, pak přijdou a jsou výborní. Autor: Petr Mareček