Chválila romské děti. Ale toho si už nikdo nevšiml Autor: Jiří Černý (santana.c@seznam.cz), Téma: Týdenní komentáře, Zdroj: Hospodářské noviny, 22.04.2008 Vydáno dne 22. 04. 2008 (4036 přečtení) Není nad třaskavinu v titulku. Například: Werich ji miloval. (MF Dnes 5.dubna). Dotyčná „ona“ – operní pěvkyně Soňa Červená - pak sice v rozhovoru novinářovu domněnku odmítá („To jsem nebyla já“) a podrobně objasňuje proč, ale z toho už se nestřílí; aspoň ne v MF Dnes. Onačejší rána se před týdnem povedla Lidovým novinám. Ministryně urazila Romy - hlásily na první straně 15.dubna. Reakce byly okamžité. Bohumil Doležal (Události, 15.) označil snahu se nikoho za žádnou cenu nedotknout za „hysterické pokrytectví“ a Petr Kamberský psal v HN o „trochu zbytečném slovíčkaření“ (Když Džamila mluví, jak Jiří píše, HN 16.dubna), naopak pracovník Socioklubu Roman Krištof při výrocích ministryně Džamily Stehlíkové „pobledl a pomyslel na všechny jinobarevné.“ Ještě něco jiného vyčetl z názoru Stehlíkové rožnovský překladatel Vlastimil Čich. Ve svém mailu mě upozorňuje, že čeština bohužel v písmu nerozlišuje mezi přívlastkovou větou vymezovací, v angličtině uvozenou spojkou that, a nevymezovací, uvozenou spojkou which s předcházející čárkou. A že tudíž dvojí výklad dovoluje i napadená věta: „Za neúspěchy romských dětí ve škole stojí jejich rodiče, kteří jim dovolují nechodit do školy, posílají je krást.“ Chápeme-li přívlastkovou větu jako vymezovací, týká se výrok Stehlíkové jen těch rodičů, kteří se proviňují popsaným způsobem. Jak Lidové noviny vyložily větu v neprospěch Stehlíkové, vyplynulo z podtitulku „Džamila Stehlíková řekla, že romští rodiče posílají děti krást a nemají potřebu pracovat.“ Čich to považuje za nehoráznost. Já taky. Nedalo mi to a v Hranickém deníku z 12.dubna jsem si přečetl původní redakční rozhovor se Stehlíkovou. Jmenoval se Bývalý režim Romy zkorumpoval. O tom taky opravdu byl. „Romové nemají vztah k nemovitosti, protože věci, které mají, dostali příliš snadno. Je třeba přinést motivaci. Jestli bude pracovat, vydělá si na lepší bydlení a může se přestěhovat i z ghetta. Člověk ale na bydlení musí dosáhnout sám. Ne, že bude sedět a čekat, že se vše automaticky zlepší. Za bývalého režimu museli pracovat všichni. Stát ale Romy zkorumpoval. Vychoval je k tomu, že když nebudou chodit do práce, tak přijdou k penězům skoro jako by pracovali.“ Stehlíková nemluvila jako ministryně spadlá z Marsu, ale jako odborná lékařka psychiatrička, která celkem jedenáct let pracovala na Chomutovsku. „Proto dávky musí být nastavené tak, aby motivovaly, musí být adresné a vždy něco za něco. Když nebude školní docházka, když rodič neplní své povinnosti, musí se sáhnout na dávky. Je zvláštní, že u dětí není problém. Zapojují se do vzdělávacího procesu a my zjišťujeme, že za jejich neúspěchy stojí rodiče...“ Odsud dál už to čtenář zná. Sám může posoudit, jestli ministryně urazila Romy. Já je trochu poznal až na vojně. To si ještě říkali Cikáni. Co chvíli seděli v base. Nikdy ne za krádež, skoro pokaždé za útěk. V lepším případě šlo o „pozdní návrat z krátkodobého volna k opuštění útvaru“, v horším vzali roha zničehonic. Kde je hledat, věděl každý: doma u rodičů. Vojenská patrola je vracela smutné a nemluvné. Po čase utekli znova. I když věděli, že basu budou muset po dvou letech vojny nasluhovat. Občas dostali trest i za nepředpisové košile. Místo sepraných erárních si totiž na vycházku brali bílé nebo aspoň světlé. Vystupovali nevojácky, při hlášení málo řvali a na střelbách byli sotva průměrní. Aspoň ti „moji“ z provozního praporu. Jeden hrál pořád na kytaru, zpíval a vymýšlel melodie. Daniš se jmenoval. Od těch dob mám na romské muzikanty štěstí. Svitavská kapela Točkolotoč, Věra Bílá, Kale, Ida Kellarová, Terne čhave, Gipsy.cz; samé talenty. Dost jsem se skamarádil s bratry Peštovými z Točkolotoče. A přece ani jim moc nerozumím. Točkolotočové vydali tři alba, koncertovali v Paříži, Londýně, Glasgowě, Washingtonu a Berlíně. I hradišťanský primáš a muzikolog Jiří Pavlica žasnul, jak se romským samoukům dařilo propojovat etnickou hudbu, rock a folk. Přesto se začali jaksi vytrácet, muzikou se neuživili, někteří Svitavy opustili. Naposled i nejstarší Gejza, nejlepší zpěvák a textař. Stýskalo se mu po dětech a vnoučatech, tak za nimi odjel do Londýna. Pořád nevím, co je pro ně v životě nejdůležitější. Ale s bulvárními titulky to nemá nic společného.