Náš bruselský sen inspiroval i kalifornské hippies Autor: Jiří Černý (santana.c@seznam.cz), Téma: Týdenní komentáře, Zdroj: Hospodářské noviny, 27.05.2008 Vydáno dne 27. 05. 2008 (3960 přečtení) Komu není aspoň šedesát, nezažil, když vládla sorela. Možná tuhle výtvarnickou familiární zkratku pro socialistický realismus ani nezná. Což mu ze srdce přeju. Diktatura přikázaného slohu totiž otravovala i diváky, kteří měli radši krajinky než experimenty. Stalin ve všech podobách, vytesaný nad Vltavou ze žuly i poskládaný lidovou tvořivostí z tabákových listů – kdo to měl vydržet? Nevydržel ani tvůrce Stalinova sousoší; Otakar Švec si vzal život čtyři měsíce předtím, než jeho letenský masiv vztyčili. Kdyby předválečný avantgardista jen tušil, co všechno se pak za pouhé tři roky změní! I v tomto smyslu je mnohoznačný název výstavy Bruselský sen výtečný. (S podtitulem Československá účast na Světové výstavě Expo 58 v Bruselu a životní styl 1. poloviny 60.let.) Prokoukal a proposlouchal jsem v pražské Městské knihovně skoro tři hodiny – a chystám se tam znova. Ne si připomínat magnetofon, s jakým jsem připravoval první československou hitparádu, ani parádní skútr Čezeta (dvojčata Saudkovic měla tehdy parádnější italský), ani posuzovat, jak jsme v Bruselu zabodovali. („Jak nádherná musí být vaše zem,“ psala jedna Kanaďanka. „Nikdy jsem neviděla tak krásnou výstavu...“) Ostatně mám-li být upřímný, „bruselské“ židle, lustry i vázičky mi dnes říkají ještě míň než před padesáti lety. Mně nadchlo, co jsem se o „své“ době dozvěděl nového. V základu nevšedního zážitku je věcný, reportážní, přitom hravý přístup autorek celého projektu, Daniely Kramerové a Vandy Skálové. Namísto aby vysvětlovaly – třeba jako zkraje já – gypsovou tupost oficiální „svazové“ tvorby, spokojí se panelovým konstatováním: Odmítnutí sorely. Co tomu předcházelo v politice, čteme ve stručných přehledech. Co v kumštu, vidíme na fotografiích a filmech. Co v zákulisí, o tom vyprávějí v dokumentárních filmech pamětníci, mimochodem stále bystří, vtipní a navzdory svému věku nepostižení sebestředností. „Vy dostanete první cenu, ale oni vás zavřou,“ vzpomíná René Roubíček, co na jeho kompozici ze skelného odpadu tehdy řekl Karel Svolinský. Že ji skutečně dostal, nad tím má Roubíček dodnes nadhled. „Kdyby šlo o čisté umění, měl ji dostat Honza Kotík. Ale tohle byla demonstrace.“ Historika umění Jiřího Šetlíka poslouchám pozorně vždycky. Neotáčí se s větrem. V dobách Stalinova zbožnění upozornil na trapnou kompoziční podobnost obrazu Jana Čumpelíka Hold národů generalissimu Stalinovi s dávným holdovacím plátnem a císařem Františkem Josefem I. Dnes Šetlík vysvětluje, proč dostali volnou ruku architekti, skláři, návrháři tapisérií a vůbec autoři užitého umění: tomu komunističtí ideologové nerozuměli, hlídali si spíš malíře a sochaře. A jmenuje zapomínané osoby, které však, ať už z jakýchkoli důvodů, sjednaly přípravě bruselského pavilonu nejlepší podmínky: ministra kultury Františka Kahudu a ministryni spotřebního průmyslu Boženu Machačovou-Dostálovou. Na posluchače populární hudby působí jako perlička Tanec kolem tance, dokument Radúze Činčery a Rudolfa Krejčíka z roku 1960. Režijně a kamerově statický, zato myšlenkově odvážný. Komentátoři Jiří Suchý a Miloš Kopecký obhajují nový hudební a taneční styl o dobrých pět let dřív, než se u nás přestal termín rock´n´roll používat v hanlivém významu. „Rokec“ přitom hrají jazzmeni Havlík, Růžička, Kysilka i Milan Pilar (první manžel Evy). A mezi mladíčky, kteří se pokoušejí o první taneční kroky, se taky mihne František Němec, tehdy sedmnáctiletý student DAMU. Že hlavní scénárista československého pavilónu Jindřich Santar dokázal do svého týmu prosadit i „závadové“ osoby, dokládá mimo jiné ruský emigrant Václav (Vjačeslav) Irmanov. Anglicky zpívající sólista poválečné sestavy orchestru Karla Vlacha byl autorem jedné ze sedmi plastik s tématy ústavních práv: Všichni lidé mají právo na práci. Škoda jen, že Laterna Magika a Polyekran mají na výstavě malý prostor. V Bruselu přece nápady bratří Alfreda a Emila Radokových, Svobody, Formana, Činčery, Roháče a Svitáčka poutaly nejvíc diváků. Jiří Šlitr ve svých legendárních pěti hráčských podobách přímo volá po velkém plátně. Ostatně polyekranový princip převzali v 60.letech do svých koncertů i kalifornští hippies. Ničím podstatnějším jsme zatím světové rockové hudbě nepřispěli.