Zdeněk Urbánek žil odvážně a klukovsky Autor: Jiří Černý (santana.c@seznam.cz), Téma: Týdenní komentáře, Zdroj: Hospodářské noviny, 17.06.2008 Vydáno dne 17. 06. 2008 (3662 přečtení) Kdo ho neznal, napoprvé se v něm mohl splést. Jako já při dávném setkání u Václava Havla, ještě za totality. Myslel jsem, že Zdeněk Urbánek přišel hlavně proto, aby překládal, co chtěla slyšet dámská návštěva z Francie, vlastně posel od Pavla Tigrida. Všichni se na sebe usmívali. Hlavně Urbánek na dámu. Ale povídání šlo ztuha. Hlavně Urbánkovi. Přestože Havel tenkrát angličtinu pouze lámal, Urbánkovo zadrhování a lpění na důkladnosti už nevydržel a začal své myšlenky překládat sám. Urbánek ho jemně opravoval, Havel namítl, co beztak každý věděl: že Urbánek koktá a čas běží. Čas tehdejšího hanspaulského bytu Havlových byl drahý, kdykoli mohli zazvonit estébáci. Zdeňka Urbánka jakoby se to netýkalo. Na zdraví jsme si připili skotskou whisky. U Havlů byl viditelně jako doma. Tykat mi začal sám od sebe. Až dnes vím, že i tehdy už částečně odpovídal na titulní otázku včerejší úvahy svého přítele Ivana Klímy v těchto novinách: Jak žít, když vládnou tupí a ubozí? Žil svými radostmi, zásadami a kamarády, svérázně a pevně. Vládnoucí tupci mu nestáli ani za výsměch. Koho si vážil, toho měl rád a nedělalo mu potíže podržet člověku o generaci mladšímu třeba i tu příslovečnou tašku. Především Václavu Havlovi. Zejména od dob štvanic na chartisty neměl Havel oddanějšího přítele. Shodnou se na tom i ti, kteří Havlovo okolí důvěrně znali: jeho editorka Anna Freimanová, se kterou Urbánek v letech 1986-89 pomáhal připravit pět čísel samizdatového časopisu O divadle, a režisér Havlových her Andrej Krob. Kdykoli Havla zavřeli, Urbánek věděl, jak, přes koho a komu to dát vědět. Odnesl, přinesl, zařídil. A nevykládal o tom ani kamarádům. Havlova první žena Olga přesně věděla, na koho se obrátit, když šlo do tuhého. A těžko by si někdo jiný než Urbánek dovolil o ní důvěrně – přesně i obdivně - psát jako o „žižkovské Šplíchalce“. Ve vězeňských Dopisech Olze nechával Havel pozdravovat Zdeňka Urbánka skoro pokaždé. „Myslím, že jeho jméno by patřilo do každého dopisu, zabývajícího se lidskou identitou: je to jeden z nenápadných sloupů, na nichž všechno stojí – kdyby nebyli pořád ještě kolem nás lidé tak setrvalí, věrní a poctiví, zdálo by se mi tak trochu zbytečné se na tomhle světě vůbec ještě s něčím pachtit,“ končil dopis z 24.ledna 1981. K obědu l.ledna 1996, o němž Olga tušila, že bude jejím posledním novoročním, pozvala vedle Anny Freimanové s Andrejem Krobem už jen Zdeňka Urbánka a jeho dceru Jindru Duškovou. Abych svého lehce nabytého přítele nepozbyl, chtěl jsem mu občas i já udělat nějakou radost. Ale čím uctít spisovatele, o kterém řekl Havel „podle jazyka neomylně poznám po dvou větách pouze dva autory: Zdeňka Urbánka a Ludvíka Vaculíka“? Muže, jemuž Jiří Orten věnoval část své básnické sbírky a který sedával ve Slávii u stolu s Jiřím Kolářem i s Václavem Černým? Na hudbu jsme se pořádně nikdy nedostali. Tvrdíval, že pro něj končí Bohuslavem Martinů, dál že jí nerozumí. Když se v jednom dokumentu ptali, jak se mu líbí hudba Plastiků, kvůli kterým podepsal Chartu, odpověděl: „Je příšerná, ale tady šlo o něco jiného.“ (Podobně, ovšem mírněji, to řekl Jan Patočka.) Měl jsem to štěstí být při tom, když k sobě do hotelu pozvala Joan Baezová pár přátel poté, co na Bratislavské lyře 1989 pozdravila Chartu a Havla. Exotická záře, kterou slavná písničkářka podědila po mexickém otci, nás oslnila všechny, ale jen Zdeněk Urbánek měl dost odvahy a slov, aby se okamžitě zamiloval nahlas. V posledních letech jsme byli na Letné sousedy. Bylo hezké potkávat ho stále vzpřímeného. Vsugeroval jsem si, že není tak starý – a najednou měl vloni devadesátiny. Prý se mu vyvedly. A taky oba vnuci. Ve Strašnicích se 24.června v jedenáct dopoledne asi sejde hodně květin a lidí vděčných i za to, že jim Zdeněk Urbánek někdy hezky vynadal.