Kdyby tak jazzmeni sportovali a kašlali na kulturu Autor: Jiří Černý (santana.c@seznam.cz), Téma: Týdenní komentáře, Zdroj: Hospodářské noviny, 01.07.2008 Vydáno dne 14. 07. 2008 (3524 přečtení) Nikdo nesměl zpívat anglicky, mít dlouhé vlasy a sundat si na pódiu sako. A každý musel mít „povolovačku.“ To byla 70.léta. „Kdyby si tři kluci chtěli zahrát v hospodě, tak měl každý právo je udat, protože to neměli povolené,“ vzpomíná předseda Jazzové sekce Karel Srp v hodinovém dokumentu, který o šestnáctileté činnosti této dobrovolné organizace natočil režisér a scénárista Aleš Kisil. Doufám, že Česká televize co nevidět odvysílá dokument znovu. (Premiéru měl 19.června). A že se najdou peníze na zachování dalších 25 hodin natočeného, ale nepoužitého materiálu. První tváří, kterou ve snímku Jazzová sekce vidíme, je Mick Jagger. Vlastně není. Ale Vladimír Mišík mu tenkrát byl na první pohled hrozně podobný. Na samém konci běží obrazovkou jména světových osobností, které v roce 1987 protestovaly proti odsouzení pěti funkcionářů sekce. Abecední seznam hezky začíná: Edward Albee, Madeleine Albright, Charles Alexander, Kingsley Amis, Jean Anouil, Joan Armatrading, Timothy Garton Ash... O Jazzové sekci existuje i pár knížek. Nejpodrobnější napsal jeden z odsouzených, Vladimír Kouřil: Jazzová sekce v čase a nečase 1971 – 1987). Režisérovi posloužila jako mapa, do které vsazuje desítky záběrů z koncertů, výstav, happeningů, soudů i sázení tří set stromků před sídlem sekce v Krči. Zásluhou Kisilových kameramanů Tomáše Nováčka a Diviše Marka jsou těmto vzácným historickým momentům kupodivu rovnocenné i „obyčejné“ vzpomínky pamětníků. Znám je všechny přes třicet roků, mám o nich nejlepší mínění, ale jejich tvářím nikdy tak neslušelo soustředění, inteligentní věcnost a opravdovost, s jakou nám vybavují svůj zápas s totalitou. Kolik mužů, tolik výrazných typů. Kritik Josef Vlček se od nezaujatého výkladu jazzových proměn („Najednou se začalo hrát nahlas, místo basy používat baskytaru, rockové figury, rockové frázování zpěváků“) dostává až k neuralgickému bodu sekce, dvojí hře několika jejích předních členů se Státní bezpečnosti. „Tak jsem si hrál na frajera a pak jsem se objevil na seznamu... Nemůžu soudit, jestli ta hra k něčemu vedla...“ Soudit může Mikoláš Chadima, chartista a vyhlášený bouřlivák. Přečetl si celý Srpův zpřístupněný spis: „Pro mě je naprosto čistej. Koneckonců jako spousta lidí, který to podepsali... Pro mě jsou zločinci ti estébáci. To jsou ty svině, který lámali lidi...“ Městského prokurátora Josefa Monsporta odsuzují v dokumentu i jiní, nejúčinnější je však kontrast rembrandtovské hlavy výtvarníka Josefa Skalníka, jeho šeplavého hlasu a toho, co prý Skalníkovi řekl Monsport: „Kdybys sportoval jako já a sral na kulturu, tak jsem tě nezavřel.“ (Jen dovětek k Monsportovu taktu: Skalník byl fyzicky postižený.) Další z nehlučných, publicista Vladimír Kouřil, vzpomíná, že Jazzová sekce sahala svou působností až po Košice. Za všechny mimopražské jmenuje Kouřil alespoň Vladimíra Aťu Procházku z Veselí nad Moravou; historie tamního festivalu, vybojovaného proti místním úřadům a přesunutého do Moravského Písku, je pouze jednou z mnohých. „Tam dostávali na hubu mnohem dřív než tady v Praze. Bylo jich tam méně a bylo tam víc estébáků a policajtů,“ konstatuje Kouřil. Kisilův dokument šťastně odolává pokušení „oživovat“ totalitní děje veselými příhodami. I organizátorští harcovníci Tomáš Křivánek a Čestmír Huňát vystačí s popisem toho, co dělali. A že někdy v Jazzové sekci dělali všichni všechno, výbor nevýbor. Po koncertu uklidili Lucernu, v noci psali články, lepili makety. Důležité podrobnosti ukazují i lidi z šedé zóny poněkud barevněji. Třeba ve vzpomínce Karla Srpa na první Jazzrockovou dílnu. „Prostě jsem to střihnul na vlastní triko. Celý výbor se podělal vyjma Dorůžky. Ten řekl, že jsou věci, které se musí dělat, byť by v určitou dobu byly nevhodné, ale aspoň se jednou musí vyzkoušet, jaká vlastně ta muzika je.“ O vydání alba z Jazzrockové dílny se v Pantonu zasloužil dramaturg Jiří Malásek, jinak romantický klavírista. Zaštítil se tím, že to jako živý záznam nepodléhá žádnému schvalování. Největší ránou bolševikovi prý bylo, když se sekce stala členem Mezinárodní jazzové federace při hudební radě UNESCO. Ale všechno začalo tím, že pár jazzmenů nekašlalo na kulturu.