Hála nekraloval nikdy, ale swingoval až do konce Autor: Jiří Černý (santana.c@seznam.cz), Téma: Týdenní komentáře, Zdroj: Hospodářské noviny, 15.07.2008 Vydáno dne 15. 07. 2008 (4302 přečtení) Celoživotní sen Karla Hály byl zazpívat si s orchestrem Counta Basieho. Bohužel se mu nevyplnil. Dokonce nikdy nebyl prvním sólistou ani v orchestru Karla Vlacha, třebaže ve swingovém cítění s ním nemohli Rudolf Cortés nebo Milan Chladil konkurovat. Dostal se až do japonské Osaky, ale s Hudbou hradní stráže. Hála nikdy neměl největší úspěch s tím, co uměl nejlíp. Král swingu, český Sinatra, Mr.Swing – a přitom jeho největším hitem zůstala Rimonova a Apltova prostinká taneční „řachanda“ Ona je krásná, kterou v roce 1963 nahrál se zpívajícím trumpetistou Zdeňkem Šedivým. Prodalo se kolem 200 000 desek. Ve své knize Chcete zpívat pop? – nejlepší, jaká na to téma u nás existuje – Leo Jehne použil jako učebnicový příklad Hálovo vzorné synkopické frázování a tvoření vibrata. Jenomže nic z toho se neuplatnilo ve vítězné písni festivalu Děčínská kotva, Lodí bílou; o dechovkových valčících a polkách ani nemluvě. Ve slavném sinatrovském vyznání, písni My Way od Paula Anky, která minulý čtvrtek ve strašnickém krematoriu uzavírala Hálův pohřeb, se v Borovcově textu Má pouť opakuje „Kéž se to vrátí.“ Tak vzpomínám, co jsem s Karlem Hálou zažil a co bych si asi přál, aby se vrátilo. Nebo nevrátilo. Natrefil jsem se k tomu, když natáčel australskou lidovou písničku Hádej Matyldo. Bylo to dopoledne 22.září 1965 v Salesiánském divadle v Kobylisích. Tehdy tam samozřejmě nebyli salesiáni, ale studio Supraphonu. Svůj text si přišel pohlídat autor textu Jirka Štaidl a byl tam i Karel Gott. Hála si nasadil sluchátka s předtočeným doprovodem, dal hlavu trošku na pravou stranu, nepatrně se houpal do rytmu širokými rameny a vystřihl celou písničku hned na první pokus. Gott na to obdivně zíral. Byli jsme z nahrávky tak nadšeni, že jsme to šli hned oslavit do čínské restaurace. Tedy Štaidl, Gott a já. Bez Hály. Oba bratři Štaidlové se tenkrát v Hálovi vzhlíželi. Skoro jako v Gottovi. Vzali ho do svého nového souboru Apollo a psali mu jednu písničku krásnější než druhou. Bylo jim okolo dvaceti a nápady z nich snad padaly samy. Už nikdy potom nepracovali tak rychle a lehce. Litoval jsem jediného: že jsem už měl odevzdanou kapitolu o Hálovi do své knížky Zpěváci bez konzervatoře. Najednou nebylo důležité, jestli Hála jediný vlastně konzervatoř dokončil (na rozdíl od Gotta, Drobného aj.) a pak v Armádní opeře rok zpíval titulní roli v Rossiniho Lazebníku sevillském a s kterými kapelami objížděl republiku . Zajímavější byla každá jeho nová nahrávka. Dívka toulavá (s Gottem a Jiřím Kysilkou), kde měl plné basové hloubky. Zámoří, kde si vymyslel tenorové ozdoby. Předělávky z repertoáru Sinatry, Nata Kinga Cola, Ray Charlese, Mela Tormého. Měl jsem Hálu na očích i při zájezdech Apolla za železnou oponu v roce 1966. Všichni pořadatelé se točili kolem Gotta. Po koncertu v Západním Berlínu se Hála smutně koukal, jak novinářům rozdávají jen Gottovy singly. Povídal, že je to škoda, že bychom se měli snažit prorazit všichni. Ale říkal to tiše a jenom mně. V Antverpách měl se mnou společný pokoj. Zatímco jsme všichni po nocích brouzdali přístavními neřestmi, proslulý světák na mě čekal v hotelu. Svěřoval mi, jak se vracívával ze zpívání s Karlem Krautgartnerem a v noci pokaždé zapískal ve Vladislavově ulici pod okny Vlastě Průchové. Platonicky ji miloval. Plzeňské a melancholie nám tekly až do svítání. Z druhé až šesté ruky znám samozřejmě historky říznější, tématikou i druhem alkoholu. Hála v nich vystupuje coby muž mnoha tváří, zasloužilý umělec, piják jakamarusu, rváč, který při moskevském družebním koncertě chytil v zákulisí pod krkem ředitele Pragokoncertu. Té bych věřil nejradši. Naposled jsem ho slyšel před čtyřmi roky v Rychnově nad Kněžnou při XI.Šlitrově jaru. To už dávno bydlel v Předoníně, nedaleko Roudnice nad Labem. Známí se mě ptávali, jestli ještě vůbec zpívá... Swingoval stejně polnicově jako když v roce 1969 nahrál s Gustavem Bromem čtyři evergeeny s texty Josefa Kainara, po mé soudu vrchol Hálovy diskografie. Neznám nikoho, kdo by češtinu naučil líp swingovat. A mládenci z výborného týnišťského bigbandu na něj při hraní koukali u vytržení. Jako tehdy Gott v Kobylisích.