Čarodějný let Ivy Bittové žánry a světem Autor: Jiří Černý (santana.c@seznam.cz), Téma: Články v novinách, Zdroj: Hospodářské noviny, 22.07.2008 Vydáno dne 22. 07. 2008 (5327 přečtení) Už druhý rok bydlí Iva Bittová s mladším ze svých dvou synů, sedmnáctiletým Toníkem Fajtem, v Hudson Valley u New Yorku. Zdá se ale, že to má kamkoli stejně blízko, jako když žili u Brna. Minulý pátek koncertovala v Trenčíně, den nato v Náměšti nad Oslavou a dnes namísto oslav svých padesátin vystoupí na festivalu v portugalském Sines. Další koncert v New Yorku má 13.září. Program, s jakým mívají problémy celé manažerské týmy, si stíhá zpěvačka, houslistka, skladatelka, herečka a tanečnice zorganizovat sama. Předloni jsem v jejím domku v Lelekovicích vyslechl, jak telefonovala se západoněmeckou organizátorkou. Anglicky, stručně, cíleně. První album vydala před jednadvaceti lety. Experiment zpívající houslistky s bubeníkem Pavlem Fajtem, kteří spolu hráli třetí rok, naráz přesáhl hranice žánrů i zemí. Londýnský Melody Maker napsal, že se „český folksong Ivy Bittové & Pavla Fajta rozkládá do mluvených, přidušených, ševelených a cvrlikaných částic slov; výčitka každému, kdo by východní Evropu považoval za kolonii populární hudby.“ Od té doby vydala sedmnáct dalších a na řadě jiných se podílela. Odmítla si chodit pro ceny České akademie populární hudby, ale ráda si zazpívala na albech Bratří Ebenů nebo skupiny Jablkoň. Nadchla publikum v Japonsku, Velké Británii i v Kanadě, nicméně na Pražském hradě za doprovodu Škampova kvarteta marně usilovala o pozornost státníků; podle výrazů tváří soudě zaujala jen Margaret Thatcherovou a Václava Havla. Větší část českého publika ji patrně zná spíš jako herečku z filmů Balada pro banditu, Želary a Tajnosti. Přitom kdyby Ivě Bittové šlo o popularitu, mohla mít vystaráno už jako teenager... Talent měly sestry Bittovy, Ida, Iva a Regina, v krvi. Otec Koloman Bitto, rodem ze sedmi dětí od Galanty, hrával na kontrabas v opavské opeře a pak v BROLNu. Matka Ludmila, povoláním učitelka v mateřské škole, už za svého uherskobrodského mládí zpívala i tančila. Všechna děvčata na něco hrála, Ida s Ivou zpívaly v opeře už jako děcka. Po stěhování do Brna v roce 1973 se od Ivy čekalo hodně. Na matčino přání všemožně soutěžila, ale nevyhrála ani Učňovského vrabečka. I na hereckou konzervatoř ji vzali až na podruhé. Mezitím prodávala hračky. Všechno se změnilo díky Divadlu na provázku a Štědroňovu a Uhdeho muzikálu Balada pro banditu. Sedmnáctiletá Iva původně dostala menší roli, ale Miroslav Donutil (Nikola) si ji vyžádal jako Eržiku. Rok nato ji režisér Dušan Hanák pozval do svého třetího filmu Růžové sny. (Kvůli důraznější romské autentičnosti nechal její písně nazpívat rokycanskou Věru Bílou.) Na provázku hrála Seifertovu Viktorku, Jarmilu v Máchově Máji, Hatarajdu ve Světě snů na pohádkové motivy Boženy Němcové, skoro každý večer velké role. Filmoví režiséři se o ni přetahovali s televizními, Jaromilu Jirešovi zahrála ve dvaceti letech Zefku v Janáčkově Zápisníku zmizelého. Druhá herečka obdařená tak čistou a smyslnou nahotou tu asi nebyla. Když Bittová nakonec v devětadvaceti odmítla i nabídku z pražského Národního divadla, kdekoho zajímalo proč. Málokdo totiž věděl, jak dlouho už provázkovská hvězda dává přednost muzice. Začalo to nemocnými, ztuhlými prsty její otce. Poznala na něm, jak se trápí, když nemůže hrát a rodové nadání po něm nikdo nerozvíjí. Ida, provdaná Kelarová, učila v západní Evropě zpěv a Regina, budoucí manželka režiséra J.A.Pitínského, tančila. Zůstalo to na Ivě. Kvůli otci se vrátila k houslím, které ji v mládí přestaly bavit. Objevila půvab zpěvu prolínaného s houslovou hrou a z drobných improvizovaných motivků si vymýšlela melodie. Prý ji tehdy inspirovaly i Dětské písně Chicka Corey. Začala brát lekce u profesora Rudolfa Šťastného. Přidala se ke crazyfolkové skupině Maňana i k rockovému Dunaji, ale nejsvobodněji se cítila od února 1985, kdy prvně koncertovala s Pavlem Fajtem. Zpočátku zkoušeli denně a Bittová navíc denně cvičila na housle. (Dodržuje to dodnes.) Odešla z divadla a prvně v životě dělala jen to, co chtěla. Skončily všechny kompromisy. Zdvořile, ale pevně odmítla i mé pozvání na plzeňskou Portu. Albový debut Bittová & Fajt, s nepominutelným kytaristou Stanislavem Filipem, kontrabasistou Pavlou Baršou a baskytaristou i textařem Karlem Davidem, se v hlasování kritiků o Československou desku desek zaskvěl v roce 1990 na čtvrtém místě, hned za Krylovým Bratříčkem, Pražským výběrem a Mišíkovým Kuřetem v hodinkách. Jako součást brněnské alternativní hudební scény vstoupila i Bittová po sametovém převratu do přímého srovnání se světovou avantgardou: na nahrávkách i na koncertech. Od roku 1989 jezdila do USA. Nestačilo už pokusnictví typu buď to vyjde nebo aspoň bude sranda. Příznačné je, co si na japonský (!) disk Imaginator – Velvet Revolution vybrali v roce 1990 tamní producenti: vedle nesporné Modlitby pro Martu a balkónového folku (Hutkovy Náměště nebo Mertovy Harmonie) právě mimopolitické novátory, Jablkoň, Dagmar Andrtovou-Voňkovou a Ivu Bittovou (Smích). Svou posametovou diskografii začala Bittová albem natočeném v lelekovickém kostele bez jakýchkoli spoluhráčů. Tím víc si jich od té doby užívá. V neúnavném hledačství jí nejnápaditěji pomohli americký violoncellista Tom Cora a brněnský kytarista a perkusista Vladimír Václavek. Zatímco autorsky se z nich na dvojdisku Bílé inferno (1997) spolupodílel jen Václavek, zvukově byli rovnocenní. Oba dávno zbavení pokušení mistrovat nebo „vychutnávat“, oba střídmí, napjatí, vyčkávající i rozhodní jak kočka na lovu. Bílé inferno má hned několik vrcholů. Pro mě jsou jimi úvodní zhudebněné básně, Reynkova Vzpomínka a Skácelova Uspávanka. Bittová se na rozdíl třeba od Jiřího Pavlici nesnaží vyjádřit melodičnost básně, ale hlavně její rytmus. Proto se nerozpakuje některé verše zdůraznit opakováním a proměnlivými mezihrami a dohrami. Kdo nezná Bílé inferno, netuší, jaké možnosti má zhudebněná moderní poezie. Ctitelé rovného folkového tónu – jmenovitě rozhlasové nahrávky Balady pro banditu – si mohou i nad pestrou diskografií Bittové říct: vrací se k němu zřídka, ale nezapomněla ho. Tak prostě jako ona dokáže skotskou lidovou Prostři mi plátnem zazpívat jen autor českého textu Robert Křesťan. (Ostatně celé výběrové CD s nenápadným názvem Iva Bittová j.h. se vyrovná jejím nejlepším projektům.) A interpretky všech předramatizovaných Ave Maria se mohou na CD Kolednice poučit, co je modlitba a pokora. Kolem jazzu Bittová našlapovala uctivě a dlouho. Nicméně ve filmu Muž, který plakal (2000), kde hraje i Johnny Depp, přednesla píseň sebevrahů Gloomy Sunday suverénně, jakoby si ani nepřipustila, že to bývalo parádní číslo Billie Holidayové. Jak cítí synkopu a umí jamovat, letos dokázala na vystoupení s Idou Kelarovou v Lucerně i při koncertním provedení písní z CD Moravian Gems, folklorních témat s kontrabasistou Jiřím Mrázem, Čechoameričanem jazzové extratřídy. Odečtme-li jediný poklesek, robotárensky nudné CD The Party s DJ Javasem, pak na co sáhla, v tom zvýšila měřítka. Dokonce i v Moravské lidové poezii v písních, mnohokrát nazpívaných klasickými interprety včetně Dagmar Peckové. Místo Janáčkových klavírních úprav přijala Godárovy pro smyčcový kvartet a nečekaně se soustředila hlavně na text. Vladimír Godár jí pak věnoval Mater, hluboké duchovní dílo na pomezí několika žánrů. (V bilanční části DVD Superchameleon je i ukázka, jak Mater zpívají amatérky na kůru.) Škoda, že Praha vinou magistrátu a grantových hádek přišla o hudbu i tanec Bittové z nejnovějšího pořadu Out of Place. Taneční společnost Wendy Ossermanové s ním zjara v New Yorku vyprodala všech pět představení a nadchla recenzenty. Onehdy jedna kolegyně vznesla řečnickou otázku, jestli u nás Bittová není přeceněná. Zopakoval jsem ji Aleši Březinovi, i proto, že muzikologii vystudoval v Basileji. „Pro mě je Bittová zázrak,“ řekl autor opery o procesu s Miladou Horákovou.