Novinář, který chtěl brát vážně komunismus i pravdu

Autor: Jiří Černý (santana.c@seznam.cz), Téma: Týdenní komentáře, Zdroj: HN 29.07.2008
Vydáno dne 29. 07. 2008 (3275 přečtení)




I kdyby napsal jen Dynastii Kennedyů, byl bych novináři a překladateli Stanislavu Budínovi provždy vděčný. Jeho kniha nebyla jen o slavném rodu. Prostřednictvím výňatků z projevů Johna Kennedyho se také zabývala vztahem politiků, umělců a pravdy. Tím, že vyšla těsně po Palachově sebeupálení, znělo právě tohle poselství nejnaléhavěji.

Budínovy předchozí knihy o Havlíčkovi Borovském, Nerudovi, F.D.Rooseveltovi, Churchillovi atd. jsem nečetl. Ani jsem moc nesledoval, jak v roce 1968 šéfoval Reportéra, nejvyhlášenější časopis v éře pražského jara. Všichni jsme měli práce nad hlavu.
Dynastii Kennedyů si za týden koupilo 50 000 čtenářů. Sazbu druhého vydání zjara 1970 normalizátoři rozmetali. To už Budín psal do šuplíku svůj životopis Jak to vlastně bylo. Vyšel až loni, 28 let po autorově smrti. Mezitím jsem trochu poznal Budínovu dceru, polistopadovou velvyslankyni v USA Ritu Klímovou, a jejího syna Vladimíra Mlynáře, někdejšího šéfredaktora Respektu a ministra.
Budína jsem ale četl kvůli Budínovi. Původem ukrajinskému Židovi, který se narodil jako Bencion Bať, od dvaceti žil v Praze s manželkou Hanou, vystudoval inženýrství a do KSČ vstoupil s příchodem Gottwaldových "karlínských kluků". V jednatřiceti ho jmenovali šéfredaktorem Rudého práva, za dva roky na popud Kominterny vyhodili - a to rovnou i ze strany. Strčili ho do archívu, psát nechali zprvu jen pod pseudonymem B.Stanislav a do strany už nikdy nevzali. Patrně díky tomu unikl v 5O.letech procesu se Slánským, Geminderem a dalšími komunisty, se kterými se důvěrně znával.
Ne všechny ze šesti set Budínových stránek jsou napsány svěže a jeho komunistický idealismus je někdy těžko stravitelný; alespoň pro mě. Nač by mi ale byl novinář, s nímž bych většinou souhlasil, ale který by mi neřekl nic nového?
Pro čtenáře, co mají rádi dějiny, je Budín poklad.
Kdo dnes ví, že když předválečný parlament schvaloval rozpuštění nacistické strany v Sudetech, hlasovali komunističtí poslanci proti? Nebo že KSČ před prezidentskou volbou v roce 1934 tvrdila, „že čtvrtá volba Masarykova je aktem směřujícím k nastolení fašistické diktatury a k uzavření spojenectví s Hitlerovým Německem“?
Jazykově mimořádně vybavený a v mezinárodní politice orientovaný novinář se dostával do konfliktů především s levičáky. Po svém vyloučení v roce 1936 se s nimi mohl veřejně znovu střetnout až během válečného exilu v USA, kde řídil krajanské Newyorské listy. S pocitem zadostiučinění připomíná, že sedm týdnů před Hitlerovým vpádem do Sovětského svazu „Dimitrov napsal článek k dělnickému svátku, v němž se dokázal vůbec vyhnout pojmům fašismus a nacismus a celou palbu soustředil na britský imperialismus…“
Mezi Budínem a KSČ, která ho ve svých řadách strpěla jen sedm let, bývaly rozpory zásadní: vzpíral se nemravným prostředkům, posvěceným stranickými účely. Slánský, Šverma, Kopecký i Zápotocký s ním několikrát v soukromí souhlasili, ale na schůzích ho odsoudili. Václav Kopecký, který ho oslovoval Budulínku, mu během zasedání Kominterny vytkl, že v Rudém právu „sabotoval popularizaci 7.kongresu a Dimitrovovu řeč dal až na třetí stranu, jen z povinnosti otiskl řeč Gottwaldovu, až na třetí stranu dal Stalinovu řeč…“
Proti Budínovi existovaly i ubožejší argumenty. Z Lidových novin ho v říjnu 1949 šéfredaktor Jan Drda okamžitě vyhodil kvůli jinak neškodné karikatuře, na které však Číňanův knír prý zesměšňoval Stalinovy vousy…
Se svou typickou úpornou poctivostí na sebe Budín říká „jak to vlastně bylo“ i v případech, jaké se obvykle zamlčují. „Nakonec jsem podlehl,“ přiznává setkání se Státní bezpečností, třebaže to podstatné, co po něm chtěla – obnovit korespondenci s exulantem Josefem Guttmannem – odmítl. Připomíná také, jak ho Josef Škvorecký označil za dogmatika kvůli článku o Hemingwayovi. „Byl to špatný článek, jeden z prvních po letech úplného odmlčení, neměl jsem v něm pravdu…“
Jak je možné, že člověk Budínova intelektu a poctivosti nikdy nezavrhnul komunismus? V doslovu, jímavě osobním i obdivuhodně kritickém, mluví Budínova vnučka, historička umění Milena Bartlová, o ideálu, který převážil empirickou zkušenost.
Což může leckoho potkat i dnes.