Koudelkovou Invazí 68 listují v devíti zemích světa

Autor: Jiří Černý (santana.c@seznam.cz), Téma: Týdenní komentáře, Zdroj: Hospodářské noviny, 12.08.2008
Vydáno dne 12. 08. 2008 (3050 přečtení)




Mladík s terčem na zádech, sedící na chodníku, zůstává i po čtyřiceti letech bezejmenný. Stejně jako všichni lidé z fotografií Josefa Koudelky na výstavě Invaze 68. V tom jsou si rovni mrtví od rozhlasu, velitel sovětských výsadkářů, pán házející pravou rukou dlaždičku proti tanku (v levé drží aktovku), ženy z fronty na potraviny.

Bude stačit pět týdnů, vyhrazených výstavě na Staroměstské radnici do 13.září, aby tu někdo našel sám sebe? Nebo se Koudelkovi zatím nikdo nepřihlásil jen ze skromnosti?
Záda s terčem jsou ovšem k vidění už od února 1969 na obalu Krylova alba Bratříčku, zavírej vrátka; jen si málokdo uvědomí, že jejich autorem je fotograf světového jména. Ostatní Koudelkovi bezejmenní se letos vydali do Francie, Anglie, Itálie, Holandska, Španělska, Německa, Řecka a Spojených států v knize, která dala název i výstavě. A k dosavadním vystavovatelům přibudou i Řím, New York a Washington
V objemné publikaci Invaze 68/anonymní český fotograf Josef Koudelka, graficky čistě sladěné Alešem Najbrtem s Koudelkovou syrovostí a věcností, je oproti výstavě snímků víc. (Výjimečně i jedna tvář známá, Emil Zátopek.) Především ale textů, které buď sami napsali nebo ze srpnových dokumentů vybrali mladší historikové Jaroslav Cuhra, Jiří Hoppe a Jiří Suk.
Coby pamětník se například konečně dozvídám, dokonce i z tehdejších policajtských záznamů, kolik bylo hodin, když do hlasatelny, mně tak milé z natáčení písničkového pořadu Čtrnáct na houpačce, přivedl drobný úředník důstojníka a vojína, kteří rázně ukončili vysílání. A jenom se mi zdá, že hezkého tmavovlasého rudoarmějce možná poznávám i na fotografiích z Balbínovy ulice? Patřil k těm, kteří u rozhlasu pozabíjeli sedmnáct lidí?
Aniž by historikové ve svém úvodním přehledu vyzdvihovali hrdinný odpor okupované země, přinášejí o něm faktické důkazy. „Člen kremelského politbyra Kiril Mazurov, pověřený politickým vedením invaze a v Praze vystupující pod jménem Trofimov, 22.srpna večer nahlásil Brežněvovi, že invaze politicky zkrachovala a doporučil zahájit jednání s těmi, které jednotná československá veřejnost považovala za své jediné legitimní představitele – Dubčekem a Černíkem.“
Málokdy taky čteme takové argumenty, jakými se tu dokazuje názorová přímočarost nástěnné lidové tvořivosti: „Na západ jsme se vysrali a z východu nám přišlo hovno. Důkaz, že je země kulatá.“
Pochopitelně mě hřeje, když mezi anonymními texty ze zvláštních vydání časopisů nacházím i svůj z Mladého světa, 26.srpna, Čtrnáct miliónů na houpačce dějin. Protože redakce byly okupovány, psal jsem ho rovnou v tiskárně na Smíchově, perem na kus papíru. To jsem si připadal! Netušil jsem, že Safez, jak jsme Koudelkovi říkali, lítá po Praze a fotí přímo z tanků.
Nafilmoval ho přitom kameraman František Procházka a je to jedno z překvapení výstavy. On sice film, kombinovaný režisérem Karlem Čtveráčkem s fotografiemi, běžel už před šesti lety na Koudelkově výstavě v Národní galerii, ale nějak mi tam unikl. Ještě dva Procházkovy několikavteřinové záběry vydají za celé drama a nepohrdnul by jimi ani Ejzenštejn. Osamělá hlaveň neviditelného tanku, otáčející se pomalu za „nepřítelem.“ A dva samopalníci na tanku: jeden poděšeně pálí výstražnou salvu do oblak, druhý mu rukou kyne: nic se neděje, přestaň.
Neznámý fotograf nebo Prague photographer, jak Koudelka zkraje svého exilu po roce 1970 podepisoval invazní snímky, aby neuškodil doma svým rodičům (jimž nyní knížku věnoval), by s čistým svědomím mohl jako motto své výstavy použít jeden z někdejších pouličních nápisů: Neříkejte tomu nenávist, nazvěte to poznání.
Nepočítal jsem to, ale zdá se mi, že snad nejčastěji fotografoval – víckrát než hrozící pěsti, hořící tanky, autobusy a tramvaje – gestikulující lidi, kteří se snaží vojákům vysvětlit nesmyslnost invaze.
Byl to hvězdný týden československého občanství.
Potom si president Svoboda pozval novináře na hrad a vpodstatě jim vyčetl, co všechno zavinili. Moskevský kapitulantský protokol označil za „naše“ vítězství. Blízko mě to musel poslouchat i Jiří Lederer, jeden z nejrozvážnějších a nejodvážnějších. Dobře, že to neslyšeli lidé z Koudelkových fotografií.