Barborka má talent vítězit i nezbláznit se z toho Autor: Jiří Černý (santana.c@seznam.cz), Téma: Týdenní komentáře, Zdroj: Hospodářské noviny, 26.08.2008 Vydáno dne 26. 08. 2008 (3625 přečtení) Některé úvahy o vítězném hodu a evropském rekordu oštěpařky Barbory Špotákové nechtěně vyvolávají vzpomínku na Rekord z Čapkových Povídek z jedné kapsy. Statkář Pudil nachytá kluka na třešních a mlátí ho řemenem. Z druhého břehu Sázavy ho okřikuje cihlářský dělník, ať kluka nechá. Mamlas statecká neposlechne a cihlář ho trefí kamenem. Pak četníci zjistí, že doličný předmět letěl přes devatenáct metrů a vážil šest kilo. Závodní koule je sice o kilo těžší, i tak by to ale byl světový rekord. Tedy v roce 1929, kdy Karel Čapek povídku napsal. Jenže při rekonstrukci případu cihlář nehodí víc než čtrnáct. „Pane vachmajstr, povídá, takhle naprázdno, to já neumím; ale do toho Pudila trefím dycky, na toho mám dožer.“ Špotáková byla v souboji s Marijou Abakumovovou blízko porážky „přesně 21.srpna, kdy už jsme si všichni říkali, že právě teď bychom nechtěli poslouchat ruskou hymnu,“ jak znovu připomněl předseda Českého olympijského výboru Milan Jirásek ve včerejších Hospodářských novinách. Od 21.srpna 1968 měli naši sportovci v pravou chvíli dožer na Rusy několikrát. Myšlenka, že jim pomohl k vítězství, je stejně milá jako Čapkova povídka. Rozdíl mezi reprezentanty a cihlářem je v tom, že oni nejvyšší výkony předváděli i bez dožeru. Věra Čáslavská porážela ruské gymnastky nejen na OH v Mexiku, a osmnáctiletá vítězka ve skoku do výšky Milena Rezková jakbysmet. Podobně romanticky zní i pověst, kterak oštěpařka Dana Zátopková 24.července 1952 na OH v Helsinkách několik minut po vítězství svého muže v běhu na pět kilometrů hned prvním hodem překonala olympijský rekord. Tři zaskočené Rusky ji už pak nepřehodily. Jenže Dana vyhrávala i po roce 1957, kdy Emil přestal závodit. Ještě na OH v Římě 1960 byla druhá. Jak v Pekingu stroze konstatoval poražený desetibojař Roman Šebrle: „Bez formy se závodit nedá.“ Proto jsem se po sedmdesátimetrovém hodu Abakumovové vzdal všech nadějí: měla formu jako nikdy žádná oštěpařka, ani srovnání se Špotákovou. S hanbou přiznávám, že při pohledu na Rusčinu muskulaturu jsem se chytal stébla: je to bobulářka, za čas jí prokáží doping a zlatá bude nakonec Špotáková. Hned jsem to ale zavrhnul: půlkařka Maria Mutolaová má svaly ještě podezřelejší a léta je čistá jak padlý sníh. Ani to, že se Abakumovová během jarních čtrnácti dnů zlepšila o tři metry a od té doby zas o tři, nemusí moc znamenat. Rezková se za rok zlepšila nad laťkou o dvacet centimetrů. Nemyslel jsem na 21.srpen, ale na Skandinávce a Brity. To jsou bojovníci! Ti kdyby byli celý rok ve své disciplíně nejlepší na světě a pak zůstávali ve finále druzí, tak to možná ještě zvrátí. Češi ne, historická výjimka diskaře Ludvíka Daňka jen potvrzuje pravidlo. Nemáme v sobě ten potřebný zabijácký pud. V čem je vlastně Špotáková jiná? Podle Dany Zátopkové vyzařuje „upřímnost a sympatickou povahu.“ Jistě ano. Ale co s tím, když její nesympatická, zamračená a do sebe uzavřená soupeřka vede o metr? Mně Špotáková pokaždé zaujme už svými rozhovory. Připomínají mi ty s muzikantkou Ivou Bittovou; všechny jsou zajímavé. Neběžné už je, jak se vyhýbá zkomoleninám typu „jsem ráda za to“. Když ji zpovídal Jaromír Bosák, vysvětlila rozdíl mezi běhy a hody i vrhy. Oštěpař běží oproti běžci jen pár vteřin, ale na stadiónu chladne celé hodiny. A během nich musí šestkrát „dát ránu“. Jasné - jenže nikdo to před ní tak nevystihnul. Jednu z největších předností Špotákové vidím paradoxně v jejím nezabijáctví, v nedostatku strachu z neúspěchu. Několikrát skoro okřikla ty, co jí opakovali, že musí vyhrát. Má to v hlavě srovnané jinak. Spisovatel Josef Škvorecký v jednom ze svých nestárnoucích hemingwayovských esejů zavrhnul „podle všech zkušeností nesmyslný požadavek neustálých objevů, neopakující se novosti, jakési permanentní revoluce, vznášený na jediného autora.“ Podobně nesmyslné je, myslím, žádat neustálé rekordy a vítězství po jediné závodnici. „všichni chodí sem a pod balkónem čekají, potají, až vyjde Barborka ven,“ věštil v roce 1962 Waldemar Matuška slovy Jaromíra Hořce a melodií Bedřicha Nikodéma, ostatně mistra světa ve stolním tenisu mužstev. Ať si Barborka vyjde tam, kde jí bude hezky.